Co se dozvíte v článku
Co je Zellwegerův syndrom?
Zellwegerův syndrom je vrozená progresivní encefalopatie, kterou jako první v roce 1964 popsal Hans Zellweger, podle něhož bylo dané onemocnění později pojmenováno. Ve skutečnosti však jde spíše o skupinu autozomálně-recesivně dědičných chorob, které jsou způsobeny mutacemi několika různých genů podílejících se na tvorbě peroxizomálních enzymů nebo na kompletaci samotných peroxizomů.
Pokud jde o správné zařazení Zellwegerova syndromu, tato metabolická choroba známá také jako cerebrohepatorenální syndrom patří mezi poruchy peroxizomální biogeneze, u nichž dochází ke ztrátě všech peroxizomálních funkcí. Tyto poruchy označované jako leukodystrofie přitom plynule přecházejí jedna v druhou a dohromady vytváří Zellwegerovské spektrum, kam se řadí:
- Zellwegerův syndrom – nejtěžší forma peroxizomálních onemocnění,
- neonatální adrenoleukodystrofie (NALD) – porucha genů kódujících peroxiny,
- rhizomelická chondrodysplasia punctata – onemocnění způsobené defektem genu PEX7,
- infantilní Refsumův syndrom,
- hyperpipekolová acidurie,
- Leberova amauróza.
Příčiny Zellwegerova syndromu
Podstatou tohoto onemocnění je mutace v jakémkoliv z 12 genů, které mají na starosti správnou funkci peroxizomálních enzymů. Konkrétně se jedná například o geny peroxin-1 (PEX1), peroxin-12 (PEX12) či peroxin-26 (PEX26). Důsledkem těchto mutací je pak snížená funkce nebo úplný deficit peroxizomů v buňkách konkrétních orgánů, kam patří mozek, ledviny a játra.
Peroxizomy jsou drobné membránové organely, které ovlivňují buněčný metabolismus. Jejich úkolem je katalyzovat přeměnu peroxidu na kyslík a vodu pomocí enzymu označovaného jako kataláza, díky čemuž pak mohou odbourávat škodlivé látky a zajišťují rozklad mastných kyselin. Jestliže však tyto organely v buňkách mozku, jater a ledvin schází, nebo je jejich funkce nedostatečná, dochází k rozvoji Zellwegerova syndromu.
Výskyt
Pokud jde o četnost Zellwegerova syndromu, ta se výrazně liší podle konkrétní oblasti. Zatímco nejvyšší je v Kanadě, kde se uvádí incidence 1:12 000, nejméně se toto závažné onemocnění vyskytuje v Japonsku, kde je incidence asi 1:500 000.
Jaké má Zellwegerův syndrom příznaky?
Zellwegerův syndrom se pojí s narušenou migrací neuronů a poškozeným vývojem mozku. Kromě toho mohou jedinci s tímto onemocněním vykazovat redukci myelinu v centrální nervové soustavě, což se odborně označuje jako hypomyelinizace, a patrná bývá také senzorineuronální degenerace vedoucí k postupné ztrátě zraku a sluchu.
Dalším charakteristickým znakem Zellwegerova syndromu je skutečnost, že zároveň ovlivňuje funkci mnoha různých orgánových systémů. Typickým projevem je pak hlavně kraniofaciální dysmorfie, což znamená, že novorozenci mají vysoké čelo, hypoplastické supraorbitální oblouky, zploštělý nos, malou dolní čelist a velkou přední fontanelu.
Po narození se pacienti potýkají s pomalým přibýváním na váze a těžkou svalovou hypotonií (patologicky snížený svalový tonus), která má vliv na jejich pohyblivost a často znemožňuje normální příjem potravy. Výrazně je pak omezena také funkce jater, objevuje se hepatomegalie a žloutenka, přičemž na základě cystické dysplazie dochází také k postižení funkce ledvin.
Kromě výše zmíněných obtíží se u dětí rozvíjí také různé poruchy sluchu a poruchy zraku, jako je například katarakta, glaukom či nystagmus. Mezi další projevy Zellwegerova syndromu patří mentální retardace a chondrodysplazie punctata (kalcifikace chrupavky v určitých částech těla). Co se týče neurologických problémů, v kojeneckém věku se u pacientů spolu se ztrátou sluchu objevují také generalizované křeče.
Příznaky Zellwegerova syndromu:
- těžká hypotonie,
- omezení mobility,
- hepatomegalie,
- žloutenka
- křeče,
- cystická dysplazie ledvin,
- kraniofaciální dysmorfie,
- poruchy zraku,
- poruchy sluchu,
- mentální retardace,
- zástava psychomotorického vývoje,
- krvácení v gastrointestinálním traktu,
- zvýšená hladina mědi a železa v krvi.
Diagnostika
Účinným způsobem, jak rozpoznat, že pacienty trápí právě Zellwegerův syndrom, jsou biochemická vyšetření a genetické testy zahrnující sekvenování genů PEX. Krevní plazma nemocných většinou vykazuje zvýšené hladiny mastných kyselin s velmi dlouhým řetězcem a kultivované primárně kožní fibroblasty pak ukazují také zhoršenou beta-oxidaci mastných kyselin s velmi dlouhým řetězcem, alfa-oxidaci kyseliny fytanové, alfa-oxidaci kyseliny pristanové a biosyntézu plazmalogenu.
Jelikož je Zellwegerův syndrom autozomálně recesivně dědičný, aby se toto onemocnění u malého pacienta projevilo, musí mu daný gen předat oba rodiče. Pokud se tedy nemoc vyskytla v rodině jednoho z partnerů, kteří spolu plánují potomka, je vhodné se nejprve poradit s odborníkem, ujistit se, že vadný gen nemá také druhý z páru, a případně konzultovat možná rizika s genetickým poradcem.
Léčba Zellwegerova syndromu
Na Zellwegerův syndrom v současné době neexistuje žádná léčba a jelikož jde o vrozenou poruchu, není možné se jí vyhnout ani prostřednictvím prevence. Využívá se pouze symptomatická a podpůrná léčba, která si klade za cíl zmenšit pacientovy obtíže a prodloužit jeho život.
Kvůli vývojovým poruchám pacienti často nejsou schopní přijímat mateřské mléko během kojení a nedokáží pít ani z lahve. Právě proto je nutné dodat jim potřebnou výživu jiným způsobem. Lékaři se pak zaměřují také na léčbu infekcí, aby předešli rozvoji dalších zdravotních komplikací, jako je například pneumonie.
Péči o pacienta se Zellwegerovým syndromem zajišťuje tým specialistů, který zahrnuje pediatra, neurologa, chirurga, audiologa, oftalmologa a ortopeda. Většina dětí postižených touto vážnou dědičnou chorobou ovšem umírá v rozmezí od šesti měsíců do jednoho roku života. Obvykle podlehnou dechovým obtížím, gastrointestinálnímu krvácení či selhání jater.
Zdroje: wikiskripta.eu, pediatriepropraxi.cz, my.clevelandclinic.org, stefajir.cz