Alopecie způsobuje ztrátu vlasů a ochlupení. Jak tento problém léčit?

Vlasový cyklus

Vlasy se v průběhu lidského života mění podobně jako spousta dalších věcí. Zatímco hlavu plodu pokrývají jemné vlásky označované jako lanugo, později dochází k růstu jemných a nepigmentovaných vlasů velusových. Následně se objevují vlasy terminální, které jsou silné a pigmentované, přičemž charakter ochlupení, který je dán v dospělosti, se tvoří až během puberty.

Každý vlasový folikul navíc prochází růstovým cyklem, který je absolutně nezávislý na folikulech, jež se nachází v jeho okolí. Dochází pak k pravidelnému střídání tří samostatných fází, kam patří:

• anagenní fáze – růstová nebo též aktivní (nejdelší, trvá 3–7 let),
• katagenní fáze – degenerační (nejkratší, trvá asi 10 dnů),
• telogenní fáze – klidová (trvá zhruba 3 měsíce).

Na hlavě se průměrně nachází 100 000 vlasových folikulů. Každý z nich během lidského života přitom prochází vlasovým cyklem opakovaně, konkrétně asi 10–20krát. Zatímco v anagenní fázi se u zdravého člověka fyziologicky nachází zhruba 80–90 % vlasů, asi 10–20 % je jich pak ve fázi telogenní a pouze 1 % vlasů prochází fází katagenní.

Ačkoliv vlasy pravidelně ztrácíme, v průběhu života se přirozeně obnovují. Pokud si tedy všímáte, že jich každý den na hřebenu několik zůstává, nemusíte se rozhodně nijak znepokojovat, jelikož jde o naprosto běžnou záležitost. Zdravému člověku může vypadnout zhruba 70 až 100 vlasů za den, ale obvykle bývá množství přirozeně ztracených vlasů výrazně menší.

Zpozornět byste nicméně měli ve chvíli, kdy zaznamenáte výraznější vlasovou ztrátu (denně vám vypadne více než 120–150 vlasů) a začnete si všímat, že dochází k řídnutí vlasů nebo rovnou k plešatění. Nadměrné vypadávání vlasů může nastat vlivem poruchy jakékoliv fáze vlasového cyklu, přičemž v různé formě postihuje až 60 % mužů a 40 % žen. [1, 2, 3, 4, 5]

Co je alopecie?

Jako alopecie (někdy také plešatost nebo holohlavost) se označuje neinfekční onemocnění, které má na svědomí ztrátu vlasů a ochlupení difuzního, jizvícího či ložiskového charakteru. Jelikož pak nedochází k jejich přirozenému obnovování, pacient brzy zaznamená výrazný úbytek. Nejde tedy o život ohrožující stav, ale může mít velmi negativní dopad na kvalitu života.

Pro zvýšené vypadávání vlasů se vžilo pojmenování efluvium (defluvium), což je jakýsi dynamický předstupeň alopecie. Přímo o alopecii se pak hovoří ve chvíli, kdy je hustota vlasů a ochlupení na místech, kde se běžně vyskytují, již výrazně snížená. Příčiny přitom mohou být různé, od dědičnosti přes špatné stravování až po nadměrnou stresovou zátěž.

Volba adekvátní terapie u pacientů, kteří se potýkají s některým typem alopecie, závisí především na stanovení správné diagnózy a odhalení všech faktorů, které mohou stav onemocnění výrazně zhoršovat. Důležitá je hlavně anamnéza, a to konkrétně:

• anamnéza osobní – soustředí se na onkologická, endokrinní či chronická onemocnění,
• anamnéza rodinná – soustředí se na základní informace o nemocích blízkých příbuzných,
• anamnéza farmakologická – soustředí se na užívané léky a jejich účinky,
• anamnéza gynekologická – soustředí se na hormonální změny,
• komorbidity, operace, zvyky a další faktory, které mohou hrát roli.

Po možných příčinách alopecie lékaři pátrají i několik měsíců zpětně, přičemž zjišťují, zda k nadměrnému vypadávání vlasů došlo akutně, nebo jde spíše o plíživý problém. Kromě toho je bude zajímat také současná intenzita obtíží, lokalizace, ohraničení a stupeň prořídnutí, změny na pokožce hlavy nebo kvantita vypadaných vlasů. Dále se provádí fyzikální vyšetření kštice a řada dalších testů:

• trichogram (fototrichogram),
• histologické vyšetření,
• mykologické vyšetření,
• hodnocení základních vlastností vlasů,
• vyšetření volného konce vlasu,
• základní vyšetření krve,
• vyšetření hladiny hormonů,
• histopatologie. [6, 7, 8, 9]

Druhy alopecie

V závislosti na tom, jak moc alopecie poškozuje lidský skalp, rozlišujeme dva základní typy tohoto onemocnění, a sice alopecii jizvící a alopecii nejizvící. Podle toho, jak velké množství vlasů pacient ztrácí, se pak v rámci nejizvící alopecie hovoří o alopecii ložiskové (alopecia areata) nebo o alopecii difuzní, která zahrnuje tyto obtíže:

• telogenní efluvium,
• anagenní efluvium,
• androgenní alopecie,
• chronická difuzní alopecie,
• alopecie endokrinního původu,
• alopecie při interních či infekčních chorobách a postižení CNS.

Kromě toho pak můžeme alopecie rozdělit na nevratné (vlivem poškození vlasových kořínků), či vratné (například po zánětech nebo po chemoterapii). Podle trvání efluvia lékaři zároveň rozlišují alopecie na akutní a chronické. Samostatně se pak většinou vyčleňuje problém označovaný jako trichotillománie. [10, 11, 12]

Nejizvící alopecie

Jedná se o alopecie, které pacientům nezpůsobují žádné výraznější poškození kůže skalpu. Dělí se na dvě hlavní kategorie obtíží, kam patří alopecie ložiskové, kdy dochází k ohraničené ztrátě vlasů, a alopecie difúzní. Ty mají na svědomí reverzibilní ztrátu vlasové pokrývky větší než 100 vlasů denně, což se fyziologicky vyskytuje u novorozenců, po porodu, v pubertě nebo v seniu.

Za rozvoj difúzní alopecie přitom mohou být zodpovědné různé faktory, které zahrnují třeba systémová onemocnění nebo vysoké horečky. Dále se pak tento problém může objevit po operaci, vlivem traumatického šoku či stresové situace, ale také jako následek drastických diet. Toxický účinek na vlasové folikuly nicméně mohou mít i některé léky a ionizační záření.

Při diagnostice difúzní alopecie se lékaři soustředí hlavně na anamnézu. Kromě různých onemocnění je tak bude zajímat třeba kontakt s toxickými látkami, výživa pacienta, deficit prvků (zinek, železo), nedostatek vitamínů, užívání antikoncepce, stresová zátěž či dlouhodobé nošení nevhodného účesu. Dále se pak zaměří na vypadávání vlasů, jeho příčiny, počet vypadaných vlasů a fyzikální vyšetření.

Hlavní skupiny nejizvící alopecie:

• poruchy folikulu – selhání tvorby folikulů, poruchy folikulů, poruchy cyklu folikulů,
• poruchy vlasového stvolu – poruchy cyklu vlasových stvolů, zlomení vlasových stvolů, jiná onemocnění způsobující poruchy vlasových stvolů,
• poškození vlasů – tlaková alopecie, trichotillománie, trakční alopecie,
• androgenní alopecie. [13, 14, 15]

Anagenní efluvium

Tento problém se nejčastěji objevuje vlivem radioterapie, při léčbě chemoterapeutiky, interferony nebo deriváty vitamínu A, při intoxikaci prvky (rtuť, arzén) či v důsledku některých onemocnění a zdravotních problémů. Jedná se především o akutní systémové choroby (systémový lupus erythematodes), závažné infekce, horečnaté stavy, rychle progredující nádory nebo dermatózy ve kštici.

Při anagenním efluviu dochází k výraznému a silnému poškození vlasového folikulu v anagenní fázi, které doprovází rychlý, na první pohled nápadný a difúzní výpadek vlasů, jenž může postupem času vést až k totální alopecii. Ovlivněna je mitotická aktivita, přičemž během několika dnů až týdnů dochází k dystrofii vlasů, které pacientovi vypadají.

Příznaky anagenního efluvia se objevují rychleji než v telogenním efluviu. Kromě většiny vlasů rychle vypadávají také řasy, obočí nebo sekundární ochlupení. Pacienti jsou pak často nuceni používat paruky a mohou upadat do depresí. Pokud vyhledají lékaře, diagnostika zahrnuje anamnézu, pozitivní trakční test, dále trichoskopii, vyšetření mikroskopem, nebo případně biopsii.

Terapie anagenního efluvia spočívá v odhalení vyvolávající příčiny a její eliminaci či minimalizaci. Podpůrně je možné aplikovat minoxidil a vitaminoterapii, ale specifická léčba neexistuje. Po odstranění vyvolávající příčiny vlasy většinou znovu dorůstají, ale u některých pacientů se může výrazně změnit jejich kvalita, struktura i barva. [16, 17, 18]

Telogenní efluvium

Jedná se o difúzní prořídnutí kštice, které ovlivňuje oblast hlavy rovnoměrně. Dělíme ho přitom na akutní telogenní efluvium (ATE), kdy k vypadávání vlasů dochází po dobu kratší než 6 měsíců, a na chronické telogenní efluvium (CTE), kdy ztráta vlasů přetrvává déle než půl roku. K úplné plešatosti nicméně u pacientů dochází pouze výjimečně.

Spouštěcí faktor se obvykle objeví zhruba 2–4 měsíce před začátkem vypadávání vlasů. Příčinou telogenního efluvia pak typicky bývají například radikální diety, onemocnění štítné žlázy, přebytek vitamínu A, horečnatá onemocnění, úrazy, operace v celkové anestezii, malignity, stres, nedostatek vitamínů a stopových prvků, užívání léků (antidepresiva, betablokátory, antikoagulancia) či přítomnost cizího tělesa v pacientově organismu (titanové implantáty).

V klinické praxi nicméně mohou být příčinou telogenního efluvia také hormonální změny, k nimž dochází po porodu. Pak hovoříme o tzv. defluvium post partum. Zatímco v těhotenství totiž dochází k synchronizaci vlasových cyklů a většina vlasů je v růstové fázi, po příchodu dítěte na svět přechází velké procento vlasů do telogenní fáze, což může vést k jejich masivnímu vypadávání.

I v tomto případě je před nasazením terapie nutné příčinu identifikovat, aby později lékař mohl pacientovi doporučit, jak nepříjemné symptomy zmírnit nebo zcela vyléčit. Lokálně je možné aplikovat minoxidil či aminoxil, používají se celkové vitamíny a stopové prvky a svůj význam může mít také plazmaterapie nebo mezoterapie. [19, 20, 21]

Chronická difúzní alopecie

Pro tento typ alopecie je typický plíživý průběh s difúzním prořídnutím kštice bez predilekce, přičemž v některých případech dochází k občasnému zhoršení obtíží (například sezónně). Diagnosticky je tato forma nejproblematičtější, jelikož příčiny bývá v mnoha případech nejasná. Trakční test bývá u pacientů negativní a dokonce i trichogram může být bez patologie.

Příčinou chronické difúzní alopecie bývá například dlouhodobá medikace. Za rozvojem obtíží pak stojí například antikoagulancia, antimalarika, indometacin, lithium, antiparkinsonika, antiepileptika, některé ACE inhibitory či betablokátory. Ke vzniku chronické difúzní alopecie nicméně mohou přispět i vleklá onkologická, neurologická, autoimunitní, jaterní či endokrinologická onemocnění.

Na rozvoji obtíží se pak někdy podílí také další faktory (podobně jako v případě jiných alopecií), kam se řadí třeba dlouhodobý nedostatek bílkovin či deficit železa, stopových prvků a tuků. Terapie chronické difúzní alopecie obvykle spočívá v odstranění vyvolávající příčiny nebo v její minimalizaci. Někdy se pak aplikuje minoxidil a pomoci může také vitaminoterapie. [22, 23]

Androgenní alopecie

Nejčastějším typem difúzních alopecií je alopecie androgenní (AGA). Jde o geneticky podmíněné onemocnění, při jehož vzniku se uplatňuje především polygenní dědičnost a působení mužských pohlavních hormonů (androgenů), konkrétně dihydrotestosteronu (DHT). Svou roli zde ovšem hrají i další faktory, jako je věk, zvýšená psychická či fyzická zátěž, infekce nebo užívání léků.

Vlasové folikuly pacientů trpících tímto druhem alopecie jsou dědičně citlivější vůči působení DHT, což vede k jejich zmenšování a zrychlenému zániku. Dochází tedy ke zvýšenému přesunu folikulů do telogenní fáze, vlasy rychleji vypadávají a mění se z terminálních na velusové. V dalších cyklech se pak růstová fáze pokaždé zkracuje a pacientům vyrůstají kratší a slabší vlasy. Nakonec atrofují tzv. regresivní metamorfózou.

Průběh androgenní alopecie bývá pozvolný a plíživý, přičemž výskyt obtíží stoupá v souvislosti s přibývajícím věkem. Příznaky se ovšem liší v závislosti na pohlaví. Zatímco u mužů nad 50 let je prevalence zhruba 50 %, u žen po padesátce činí pouze 6 %. Dominantní průběh u mužů pak popisuje klasifikační systém Norwood-Hamilton a u žen se lékaři řídí systémem dle Ludwiga. [24, 25, 26]

Androgenní alopecie u mužů

Mužská androgenní alopecie (MAGA neboli Male Androgenetic Alopecia) se rozvíjí postupně. Nejprve dochází k ústupu přední vlasové hranice nad čelem pacienta a v temenní části hlavy. K tomu se přidává také řídnutí vlasů na vrcholu hlavy a ve frontoparietální oblasti. Pokožka nicméně není atrofická a objevují se na ní jemné lanuginózní vlásky.

Nemoc pak může progredovat až do stavu úplné plešatosti, přičemž zůstává pouze podkovovitý pruh vlasů po stranách a na zadní části hlavy (pleš je ostře ohraničená). Zůstane-li nicméně vlasová hranice nad čelem zachována a řídnutí je difuzní pouze frontoparietálně, lékaři hovoří o ženském typu MAGA.

Léčba alopecie označované jako MAGA spočívá v užívání přípravků s místní i celkovou aplikací. Lokálně se uplatňuje hlavně minoxidil ve formě 2% a 5% roztoku, který je nutné nanášet 2× denně po dobu alespoň 4 měsíců. Účinek je však pouze dočasný a po vysazení se vypadávání vlasů typicky obnovuje. Kromě toho někteří volí jiné prostředky, kam patří například:

• aminexil,
• kombinace minoxidilu s tretinoinem,
• látky stimulující vaskulární růstový faktor (Neoruscogenin),
• roztok prednisolu s kyselinou salicylovou – malý účinek,
• hyperemizující prostředky (sloučeniny s kofeinem) – malý účinek.

V rámci systémové terapie se nejčastěji používá finasterid, který lékaři běžně předepisují k léčbě benigní hyperplazie prostaty. Ten snižuje hladinu dihydrotestosteronu ve vlasovém folikulu a v séru. Obvykle se užívá 1 mg denně, terapie musí být dlouhodobá a její efekt je stejně jako v případě lokální léčby pouze dočasný. Může ovšem zastavit progresi AGA a někdy i navodí růst nových vlasů.

Další možností léčby je poté autotransplantace vlasových folikulů. Odběr se provede v okcipitální oblasti kštice, kde vlasy nepodléhají androgenetickému výpadu. Tyto charakteristiky si pak ponechávají i ve chvíli, kdy je lékař přesune do alopetického místa. Dnes se nejvíce používá technika transplantace folikulárních jednotek a dobré je přistoupit také k celkové podpůrné terapii (vitamíny, stopové prvky, aminokyseliny). [27, 28]

Androgenní alopecie u žen

Také u ženské androgenní alopecie (FAGA) bývá průběh pozvolný, přičemž ke zrychlení procesu většinou dochází během menopauzy nebo po ovarektomii, kdy se v ženském těle mění poměr estrogen/androgen. U pacientek dochází k postupnému řídnutí kštice na vrcholu hlavy, ale vlasová hranice obvykle zůstává zachována (tzv. nezačesatelná pěšinka). Lysina u žen vzniká jen výjimečně.

V ojedinělých případech pak lékaři zaznamenají ústup frontoparietální vlasové hranice, což se odborně označuje jako mužský typ FAGA. Existuje-li podezření na androgenní alopecii u žen, je nutné v rámci diagnostiky nejprve vyloučit endokrinologické onemocnění. Pokud se objeví hirsutizmus, seborea, akné či nepravidelná menstruace, na vině může být hyperandrogenní syndrom.

Co se týče léčby, i v případě ženské androgenní alopecie se uplatňují lokální a celkové přípravky. Stejně jako u mužů zahrnuje lokální terapie využití minoxidilu (5% koncentrace pouze na začátku léčby), nebo případně jeho kombinace s tretinoinem. Kromě toho se používá také roztok estradiolu, kyseliny salicylové a prednisolu, aminexil, Neoruscogenin, roztok prednisolu s kyselinou salicylovou či hyperemizující prostředky.

V rámci celkové léčby androgenní alopecie u žen se pak uplatňuje hlavně androgenní terapie. Nejčastěji se používá cyproteronacetát, což je progestin se silným gestagenním účinkem, který má významnou antiandrogenní aktivitu. Dobrý efekt ovšem může mít i vhodná antikoncepce, ovšem počkat si na něj ženy musí až 9 cyklů. Při hyperandrogenním syndromu se navíc podávají i další antiandrogeny nebo se nasazuje kortikoidní terapie. [29, 30, 31]

Alopecia areata (AA)

Jedná se o poměrně častý stav, který se řadí mezi ložiskové alopecie a pacientům způsobuje ohraničenou ztrátu vlasů, vousů a ochlupení. Výjimečně pak může vést až ke ztrátě vlasů a chlupů na celém těle, a to včetně řas i obočí. Nejčastěji se objevuje tato alopecie u dětí či dospívajících (mezi 15. a 29. rokem věku), ale může postihnout i starší pacienty.

Ačkoliv přesnou patogenezi lékaři neznají, domnívají se, že ke vzniku obtíží dochází u geneticky determinovaných jedinců vlivem autoimunitních mechanismů. Imunitní reakce je pak namířená proti vlastním anagenním vlasovým folikulům za účasti T-lymfocytů a Langerhansových buněk. Svou roli zde ovšem mohou hrát i další faktory, které zahrnují stres a různé emoční vlivy.

Co se týče charakteristických příznaků onemocnění alopecia areata, dominuje jedno nebo více ostře ohraničených okrouhlých či oválních ložisek bez vlasů. Kůže je na těchto místech intaktní a na okrajích daných ložisek se nachází krátké ulámané vlasy označované jako vykřičníkové vlasy. Ložiska navíc často splývají do nepravidelných mapovitých alopetických ploch (alopecia confluens).

V některých případech mohou být v alopatických ložiscích viditelná ústí folikulů, která vypadají jako tmavé body (symptom špendlíkové hlavičky). Může dojít k vypadávání vlasů na celé hlavě (alopecia totalis), ale i ke ztrátě vlasů a chlupů po celém těle (alopecia universalis). Zvláštní formou je pak ofiáza, kdy se holá místa objevují v okraji kštice na šíji, spáncích a čele.

Další poměrně vzácnou formou je difúzní alopecia areata, která se označuje také jako inkognita. U pacientů se navíc mohou objevit i další obtíže, jako je postižení nehtů (podélné rýhy, dolíčkování), vitiligo, atopie, perniciózní anémie nebo autoimunitní thyreoiditidy. Po ústupu zánětlivého procesu pak ložiska zarůstají světlými velusovými vlasy, které mohou být následně nahrazeny terminálními vlasy s pigmentem. K diagnostice AA se používá:

• anamnéza a typický klinický obraz,
• vyšetření trichogramu z vlasů na okrajích ložisek,
• histologické vyšetření vzorku kůže z lysého ložiska,
• vyšetření hormonů štítné žlázy a sonografie,
• neurologické a oční vyšetření.

Kauzální léčba v tomto případě není k dispozici, terapie alopecia areata bývá obvykle problematická a další průběh je nepředvídatelný, protože každý organismus reaguje jinak. Zatímco někdy dojde i bez léčby ke spontánnímu zárůstu ložisek, jindy veškeré pokusy o léčbu selhávají a rozvíjí se totální nebo univerzální alopecie.

Mezi používané léčebné metody se řadí například PUVA terapie, která kombinuje zevní či celkovou aplikaci psoralenových preparátů s ozařováním selektivními UVA paprsky. Dále lékaři předepisují kortikosteroidy, které se hodí zejména pro lokální aplikaci, ale mohou mít řadu nežádoucích účinků. Kromě toho se používá také celková imunosupresivní terapie cyklosporinem A.

Vlasový růst pak stimuluje třeba minoxidil, který působí jako periferní vazodilatátor a je vhodný pro kombinovanou terapii. Dobré výsledky vykazuje také lokální imunoterapie prostřednictvím kontaktních senzibilizátorů, jako je difencypron (DFC), a pacienti mohou vyzkoušet i aplikaci thralinu (dithranolu, cignolinu) s iritačním účinkem, hyperemizující prostředky nebo opatrnou kryoterapii tekutým dusíkem.

Při rozsáhlém postižení lékaři zvažují celkové podávání kortikosteroidů (většinou jde o prednison). Efekt by se měl dostavit zhruba po dvou měsících, po vysazení nicméně často dochází k relapsům. Důležité je pak zmínit i podpůrnou terapii, která zahrnuje užívání vitamínů skupiny B, některých minerálů (zinek, hořčík, selen, železo) a aminokyselin obsahujících síru. Přírodní léčba alopecie může zahrnovat i aromaterapii, akupunkturu, masáže hlavy či mikrojehličkování. [32, 33, 34]

Jizvící alopecie

V tomto případě se jedná o proběhlé nebo stále probíhající procesy ve kštici, které se projevují jizvením tkáně, k čemuž dochází vlivem poškození vlasového folikulu a jeho následného zániku. Nejčastěji je daný proces chronický a pomalý. Pacienti ve kštici nachází atrofická ložiska, která mohou připomínat cigaretový papír. Typicky se v nich ovšem lidé objevují izolované, malé skupinky vlasů. Někdy však jizvící alopecie nabývá zcela jiné podoby.

Mezi procesy, které způsobují jizvení pokožky, se řadí především bakteriální, mykotické, virové a další infekce, dále pak nádorové bujení, mechanické poškození, fyzikální traumata (aplikace tekutého dusíku) nebo různé dermatózy (hlavně ty, které vznikají na autoimunitním podkladě). Jde například o sklerodermii či lupus erythematodes. Také však může jít o následky po odhojených kožních chorobách, kam patří lichen planopilaris, herpes zoster nebo pyodermie.

Jizvící alopecie se podle lékařů dělí na primární, sekundární a vzácné vrozené formy. Ty primární jsou výsledkem zánětlivých procesů, které vedou k nevratnému poškození folikulu a jeho nahrazení jizvící tkání. Sekundární varianty pak představují poničení folikulu důsledkem vnějších vlivů, jako je popálení, trauma, tuberkulóza, sarkoidóza nebo třeba záření. Konkrétně mezi jizvící alopecie patří například:

• frontální jizvící alopecie,
• Pseudopelade Brocq,
• alopecia mucinosa,
• folliculitis decalvans,
• chronický kožní (diskoidní) lupus erythematodes,
• klasický lichen planopilaris,
• fibrotizující alopecie,
• Graham-Little syndrom.

Klasifikace primárních jizvících alopecií je založena na typu zánětlivého infiltrátu, jehož přítomnost se prokazuje pomocí histologického a dermatoskopického vyšetření. Zpočátku lze odhalit zánětlivé projevy, jako jsou změny mikrovaskularizace, šupinatění, krusty a někdy dokonce i folikulárně vázané pustuly. Fibróza folikulárních ústí, která je patrná při dlouhotrvajícím průběhu alopecie, se pak projevuje jako „white dots“. [35, 36, 37, 38]

Frontální jizvící alopecie

Tento typ obtíží, který se řadí mezi primární lymfocytární jizvící alopecie, se typicky objevuje u starších lidí, přičemž nejvíce bývají postiženy pacientky po menopauze. Charakteristické příznaky zahrnují ústup vlasů ve frontální oblasti kštice, padání obočí, hyperkeratózu a perifolikulární erytém. Kromě toho se na obličeji mohou vyskytovat papuly barvy kůže, což značí jizvení velus chlupů. Subjektivně se pak objevuje svědění, bolestivost či zarudnutí.

V některých případech může frontální jizvící alopecie postihovat také další lokalizace těla, jako jsou chlupy podpaží, oblast podbřišku, řasy nebo vousy. Diagnostika problémy se opírá o klinický obraz, trichoskopii a histologii. V rámci léčby se pak nejprve podávají velmi silné kortikosteroidy nebo případně inhibitory kalcineurinu. Systémově je aplikován hydroxychlorochin, dále kortikosteroidy a tetracykliny. [39, 40]

Lichen planopilaris

Jde o chronické onemocnění, jehož rozvoj může trvat klidně i několik let. Podle lékařů tato varianta lichen planus postihuje především ženy středního věku, přičemž charakteristickým znakem je vypadávání vlasů ve frontoparietální oblasti. K prvním symptomům se řadí difuzní perifolikulární erytém a hyperkeratóza, dále se projevuje svědění, pálení a nepříjemná bolest a zhruba u poloviny pacientů se objevují potíže i na jiných místech (nehty, sliznice).

Na těle mohou být patrné růžové nebo fialové papuly, přičemž nejčastěji se s nimi lékaři setkávají na horních končetinách a na klenbách plosek. Kromě toho se objevují také Wickhamovy strie nebo podélné rýhování nehtů. V rámci lokální terapie se používají kortikosteroidy, přičemž k lepšímu vstřebávání lze aplikovat intralezionální kortikosteroidy. Systémová léčba zahrnuje hydroxychlorochin, kortikosteroidy či tetracyklin. Někteří pak doporučují také mykofenolát mofetil, cyklosporin, rituximab nebo pioglitazone. [41, 42]

Pseudopelade Brocq

Zatímco někteří autoři hodnotí tento stav známý také jako alopecia areata atrophicans jako samostatnou entitu, jiní se přiklánějí k názoru, že jde spíše o konečné stádium jakékoli jiné jizvící alopecie. Tento stav nicméně postihuje hlavně ženy ve věku 30–50 let a má velice pozvolný průběh.

Mezi typické projevy se řadí alopetická ložiska bez jakýchkoliv známek zánětu, podrobnější vyšetření nicméně odhalí porcelánové mapy bez vlasů. Diagnostika zahrnuje klinický obraz, trichoskopii a histologii. Účinná léčba není známá, ale terapie bývá stejná jako u lichen planopilaris. [43, 44]

Folliculitis decalvans

Etiologie tohoto onemocnění je poměrně nejasná. Vzhledem k opakované infekci bakterií Staphylococcus aureus lékaři nicméně předpokládají, že na vině by mohla být nadměrná zánětlivá odpověď organismu na stafylokokové antigeny. Nejčastěji postiženi pak bývají mladí dospělí muži, u nichž se zpočátku objevují folikulárně vázané papuly a pustuly (hlavně v oblasti temene a týlu).

Mezi další charakteristické příznaky patří hemoragické krusty, eroze a indurace. Vousy a další ochlupení těla bývají postiženy spíše výjimečně. Postupem času nicméně u pacientů dochází k odstředivému zjizvení a někteří nemocní udávají také hyperestezii, trichodynii nebo velice nepříjemné svědění pokožky.

Pokud jde o to, jaká je u této alopecie léčba, z lokálních přípravků se předepisují topická antibiotika (mupirocin, erythromycin, klindamycin). Kromě toho lze aplikovat také intralezionální kortikosteroidy. V rámci celkové léčby se nasazuje kombinace rifampicinu a klindamycinu. Další možností je pak léčba s izotretinoiny a někdy se využívá také acitretin, dapsone, laserové záření, fotodynamická terapie nebo i chirurgické odstranění vlasových trsů. [45, 46]

Traumatické alopecie

Jako samostatná jednotka se pak někdy vyčleňují alopecie traumatického původu, kdy k vypadávání vlasů dochází na místech opakované traumatizace. Například u novorozenců se často objevuje týlová alopecie, která vzniká třením hlavičky o podložku. K dalším formám se pak řadí také tahová a tlaková alopecie, kdy svou roli hraje svazování vlasů do ohonu nebo třeba působení vlasových sponek.

Kromě toho pak může být traumatická alopecie způsobena třeba různými úrazy, které byly spojené s postižením kůže kštice, a rozvoj obtíží bývá někdy následkem traumat po masážích a kosmetických výkonech. Problematické může být také pravidelné vyrovnávání vlasů žehličkou na vlasy. Obtíže jsou ovšem většinou přechodné a v terapii se nejvíce uplatňuje behaviorální terapie a užívání anxiolytik či antipsychotik.

Specifickou formou traumatické alopecie je pak i trichotillománie, což je onemocnění psychického původu, pro které je typické impulzivní tahání a vytrhávání vlasů. V současné době se s tímto problémem údajně potýká 0,6–13 % populace. V dětském věku pak trichotillománie postihuje více chlapců než dívek, ale v dospělosti se s tímto problémem potýkají spíše ženy.

Pacienti trpící trichotillománií pociťují nepřekonatelné nutkání vlasy trhat. Často se to pojí také s poruchami nálady nebo úzkostnými poruchami a pacient si kromě vlasů může vytrhávat také obočí nebo řasy. U dospělých se pak může toto onemocnění vyskytovat také v rámci účelového jednání nebo psychotických stavů. Proto je nutné stanovit diagnózu a předat nemocného do rukou zkušeného psychologa či psychiatra. [47, 48, 49]

Zdroje: dermatologiepropraxi.cz, internimedicina.cz, solen.cz, klinickafarmakologie.cz, wikiskripta.eu, stefajir.cz, rehabilitace.info, praktickelekarenstvi.cz