Horečka Lassa se šíří hlavně v západní Africe. Přenáší ji infikované krysy

Co je horečka Lassa?

Horečka Lassa je akutní virové onemocnění, které má charakter hemoragické (krvácivé) horečky. Postihuje hlavně africké obyvatelstvo, přičemž zhruba u 80 % nakažených mívá téměř nepozorovatelný nebo pouze mírný průběh. Ve zbývajících případech se ovšem jedná o závažnou chorobu, která výrazně narušuje fungování celé řady orgánů a může být i smrtelná.

Nemoc je známá již od 50. let 20. století, ale virus, který je za její rozvoj zodpovědný, se podařilo identifikovat a pojmenovat až roku 1969. V té době se nakazily a následně zemřely dvě misionářské sestry v nigerijském městě Lassa, které se nachází jižně od Čadského jezera. Právě kvůli tomu si daná choroba získala svůj dnešní název. [1, 2, 3, 4, 5]

Příčiny horečky Lassa

Původcem tohoto onemocnění je virus Lassa, který patří mezi primitivní arenaviry. Konkrétně jde o jednovláknový RNA virus živočišného původu z čeledi Arenaviridae, jehož přirozeným rezervoárem jsou různé druhy hlodavců. V tomto případě se pak jedná především o krysy mnohobradavkové (Mastomys natalensis).

Krysa mnohobradavková se běžně vyskytuje v savanách a lesích západní, střední a východní Afriky. Často se množí a poměrně snadno kolonizuje lidská obydlí nebo prostory, kde se skladují potraviny. Pokud se pak daní hlodavci nakazí virem Lassa, onemocnění u nich probíhá bezpříznakově, ale virus mohou vylučovat po zbytek života. Právě tyto faktory přispívají k rychlému šíření nemoci.

Člověk se virem Lassa může nakazit několika různými způsoby. Nejčastěji jde o přímý kontakt s močí nebo trusem infikovaných krys, přičemž nebezpečná je hlavně konzumace kontaminovaných potravin a vody, manipulace s kontaminovanými předměty nebo situace, kdy jsou daným látkám vystaveny pacientovy otevřené rány (oděrky, řezné rány, vředy a podobně).

Jelikož krysy mnohobradavkové žijí v blízkosti lidských obydlí nebo se schovávají přímo v nich a konzumují zde zbytky lidských potravin či špatně skladované produkty, přímý kontakt je poměrně běžný. V některých oblastech navíc tito hlodavci slouží jako zdroj potravy, a pokud jsou infikovaní virem Lassa, k nákaze dochází během jejich odchytu nebo následné přípravy pokrmů.

Kromě toho se však nemoc přenáší také vdechnutím kontaminovaného aerosolu, a to hlavně během uklízení. K přenosu z člověka na člověka pak může dojít při kontaktu s různými tělními tekutinami, například s krví nebo slinami nakaženého. Také jsou ovšem hlášeny případy, kdy se lidé nakazili při pohlavním styku. Příležitostný kontakt, jako je podání ruky či objetí (bez výměny tělesných tekutin), by nicméně neměl být nebezpečný.

Aby toho nebylo málo, onemocnění se může poměrně rychle šířit také ve zdravotnických zařízeních, kde lidé nemají k dispozici vhodné ochranné prostředky. Člověk se zde může nakazit hlavně prostřednictvím kontaminovaného lékařského vybavení, tedy například během opakovaného používání nesterilizovaných jehel. [6, 7, 8, 9, 10]

Výskyt onemocnění

Horečka Lassa je rozšířená především v západní Africe, kde se endemicky vyskytuje na území některých států, jako je Nigérie, Sierra Leone, Libérie, Ghana, Benin, Guinea nebo Mali. Jelikož se ale přirozený zvířecí vektor viru Lassa (krysa mnohobradavková) běžně pohybuje v celé této oblasti, za rizikové lékaři považují také všechny sousedící země.

Podle dostupných informací každý rok v západní Africe onemocní horečkou Lassa zhruba 100 000 až 300 000 jedinců, ale kvůli nejednotnému sledování výskytu dané choroby se odhaduje, že počet případů může být značně podhodnocený (někde se uvádí až 500 000 případů). Nakazit se přitom mohou osoby obou pohlaví a prakticky všech věkových kategorií.

K nejohroženějším skupinám dnes patří hlavně jedinci žijící ve venkovských oblastech, kde se běžně pohybují infikovaní hlodavci, kteří jsou za přenos viru Lassa zodpovědní. Často jde o komunity se špatnými hygienickými podmínkami, kde žije společně obrovské množství lidí. Velké riziko nákazy však hrozí i zdravotníkům, kteří pečují o pacienty trpící horečkou Lassa a nemají k dispozici prostředky, pomocí kterých by se mohli adekvátně chránit.

Ačkoliv k rozvoji onemocnění může v endemických oblastech dojít kdykoliv během roku, s největším množstvím nakažených se lékaři setkávají v období od začátku února do konce března. Kromě toho se samozřejmě objevují také případy importované nákazy, což se stalo například na území Spojených států amerických, Německa, Švédska nebo Spojeného království. [11, 12, 13, 14]

Příznaky horečky Lassa

Horečka Lassa má podobný průběh jako další virové hemoragické horečky, kam patří například horečka Dengue, bolívijská hemoragická horečka (virus Machupo), venezuelská hemoragická horečka (virus Guanarito) nebo také argentinská hemoragická horečka (virus Junin). Kromě toho může imitovat jiná horečnatá onemocnění, jako je třeba malárie, shigelóza, žlutá zimnice nebo břišní tyfus.

Inkubační doba horečky Lassa se pohybuje v rozmezí 6–21 dnů. Zhruba 80 % nakažených přitom nevykazuje žádné viditelné projevy nebo je u nich průběh nemoci mírný, což zahrnuje lehké symptomy, jako jsou bolesti hlavy, zvýšená teplota nebo celková schvácenost. Ve zbývajících 20 % případů jsou nicméně projevy dané choroby závažné a mohou člověka ohrozit na životě.

Pokud je nemoc symptomatická, obvykle mívá pozvolný nástup, kdy pacienta zpočátku trápí hlavně horečky, celková slabost a malátnost. Později se přidávají také bolesti hlavy, bolesti svalů nebo bolesti na hrudi, dále pak nevolnost, zvracení, průjem, kašel a bolest břicha. Kromě toho se může objevit také otok obličeje, tekutina v plicní dutině nebo krvácení z úst, nosu, očí a dalších míst. V pozdějších stádiích se navíc přidávají záchvaty, třes, dezorientace nebo jiné potíže.

Možné projevy horečky Lassa:

• krvácení z dásní, nosu nebo očí,
• dýchací a polykací obtíže,
• vysoké horečky,
• nepříjemný kašel,
• průjem a zvracení s příměsí krve,
• bolesti hrudníku, zad a břicha,
• těžká faryngitida (zánět hltanu),
• hepatitida (zánět jater),
• otoky v obličeji,
• šok, třes a záchvaty,
• pleurální výpotek,
• ztráta sluchu,
• abnormální srdeční rytmus,
• vysoký, nebo nízký krevní tlak,
• perikarditida (zánět osrdečníku),
• encefalitida či meningitida,
• dezorientace a kóma.

Pokud jde o možné komplikace horečky Lassa, patří sem především ztráta sluchu, která zasáhne asi třetinu nakažených. V jednotlivých případech se pak liší intenzita těchto potíží, což ale nemusí nutně souviset s průběhem onemocnění a závažností jednotlivých příznaků. Hluchota způsobená danou chorobou nicméně může být úplná a trvalá, k čemuž dochází zhruba u poloviny postižených.

Velice nebezpečná může být horečka Lassa také pro těhotné ženy, u nichž dané onemocnění může vyvolat spontánní potrat (umírá až 95 % dětí) a často je také ohrožuje na životě (obzvláště vysoká je smrtnost u žen ve třetím trimestru). Problém pak spočívá i v tom, že nemocný člověk vylučuje močí virus Lassa ještě 3–9 týdnů po nákaze a ve spermatu se jeho stopy nachází klidně i po dobu 3 měsíců, takže se od něj mohou poměrně snadno nakazit další lidé.

Ačkoliv v mnoha případech probíhá nemoc bezpříznakově, zhruba 1 % nakažených infekci nakonec podlehne. Mezi hospitalizovanými pacienty se pak úmrtnost ve spojení s horečkou Lassa pohybuje kolem 15–20 %, přičemž během epidemií to může být klidně až 50 %. Smrt typicky nastává do dvou týdnů od manifestace prvních příznaků, a to v důsledku rozvratu vnitřního prostředí a multiorgánového selhání. [15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22]

Diagnostika

Jelikož jsou příznaky horečky Lassa velice rozmanité a nespecifické, diagnostika je mnohdy obtížná, a to hlavně v časné fázi nemoci. Situaci navíc ztěžuje i skutečnost, že u některých pacientů probíhá onemocnění asymptomaticky, zatímco jiní se potýkají s mírnými projevy, a další naopak mohou být vlivem závažných komplikací ohroženi na životě.

Že by se skutečně mohlo jednat o horečku Lassa, naznačuje skutečnost, že se člověk pohybuje v zemích, kde je toto onemocnění endemické (jde tedy o místní obyvatelstvo nebo o jedince, kteří z daných oblastí nedávno přicestovali). Lékaře pak budou zajímat především jednotlivé klinické projevy nemoci, ale také další informace (například způsob, jakým se pacient mohl nakazit).

V současné době je nicméně stále těžké odlišit horečku Lassa od jiných virových hemoragických horeček a dalších nemocí s podobnými projevy. Proto je nutné provést řadu různých testů (jaterní testy, krevní obraz, analýza moči) a potvrdit přítomnost viru Lassa v pacientově organismu, což se dělá několika různými způsoby:

• metoda ELISA (kvantitativní stanovení různých antigenů),
• RT-PCR (polymerázová řetězová reakce s reverzní transkripcí),
• izolace viru buněčnou kulturou,
• testy určené k detekci specifických antigenů.

Samotný virus je možné kultivovat zhruba za 7–10 dnů, ale daný postup je potřeba provádět v laboratořích s vysokou mírou izolace a správnou laboratorní praxí. Laboratorní vzorky jsou totiž velmi nebezpečné a lidé by s nimi měli zacházet velice opatrně. [23, 24, 25, 26, 27]

Léčba horečky Lassa

Pokud se u pacienta rozvinou příznaky horečky Lassa, je nutné ho izolovat, aby se od něj nenakazili další lidé. Kromě toho se nasazují některá antivirotika, jako je ribavirin. Ta ovšem bývají nejúčinnější, když se nemoc podaří odhalit v časném stádiu (při podání do 6 dnů od začátku nemoci snižují mortalitu až o 90 %). Problém navíc spočívá v tom, že přístup k ribavirinu bývá v nejhůře postižených oblastech omezený.

Svou roli pak hraje i podpůrná péče a symptomatická léčba, která zahrnuje například udržování rovnováhy tekutin a elektrolytů, kontrolování krevního tlaku a okysličení nebo léčbu veškerých doprovodných komplikací. V těžších případech by se pak lékaři měli pokusit zajistit pacientovy životní funkce a zabránit selhání krevního oběhu i životně důležitých orgánů.

Pokud se horečkou Lassa nakazí těhotná žena, její situace vyžaduje zvláštní pozornost. Plod obvykle není schopný rozvoj infekce přežít, takže mnohdy dochází k samovolnému potratu. V takovém případě je nutné co nejrychleji odstranit fetální tkáň, což zvýší šanci na přežití matky. Někdy naopak může lékař doporučit předčasný porod, který může zachránit těhotnou ženu i její dítě. [28, 29, 30, 31, 32, 33]

Možnosti prevence

Pokud se vydáte do některé z endemických zemí a navštívíte rizikové venkovské oblasti, můžete se horečkou Lassa poměrně jednoduše nakazit. Právě z toho důvodu je nutné dbát na dodržování preventivních opatření, která by měla cestovatele i místní obyvatelstvo před nákazou alespoň částečně ochránit. V rámci prevence se doporučuje především:

• vyhýbat se jakémukoliv kontaktu s nebezpečnými hlodavci,
• nekonzumovat jídlo ani nápoje potenciálně kontaminované krysí močí a výkaly,
• veškeré potraviny ukládat do uzavíratelných nádob, aby nedošlo ke kontaminaci, a bezpečně skladovat také obilí nebo jiné podobné suroviny,
• likvidovat odpady daleko od lidských obydlí, udržovat domácnosti v rizikových oblastech čisté a dbát na to, aby se krysa mnohobradavková nedostala na místa, kde žijí lidé (je možné pořídit si například kočku),
• při ošetřování nemocných používat předepsané ochranné pomůcky (ochranný oděv, roušky, štít, brýle, rukavice), což platí také při manipulaci se zemřelými,
• dodržovat pravidla bariérové ošetřovací techniky (používání dezinfekce a jednorázových pomůcek, udržování nemocných odděleně od zdravých, hygienická manipulace se stravou, důsledná sterilizace veškerých pomůcek a podobně),
• izolovat infikované pacienty, aby nedošlo ke kontaktu s nechráněnými osobami, dokud se zcela nevyléčí a nepřestanou být pro okolí nebezpeční,
• vzorky od lidí i zvířat odebírat a zpracovávat ve vhodně vybavených laboratořích, a to pouze vyškoleným personálem,
• likvidovat krysy, které jsou za přenos onemocnění zodpovědné (odchyt hlodavců v blízkosti lidských obydlí a proces deratizace),
• zlepšit informovanost populace v endemických oblastech o možnostech ochrany proti nákaze virem Lassa.

Žádná účinná vakcína, která by dokázala rozvoji daného onemocnění zabránit, prozatím bohužel neexistuje. Momentálně ovšem probíhá intenzivní vývoj účinné očkovací látky a lidé se snaží také vytvořit rychlejší diagnostické testy nebo zvýšit dostupnost jediné známé medikamentózní léčby (ribavirinu). [34, 35, 36, 37, 38, 39]

Zdroje: szu.cz, stefajir.cz, rehabilita.info, internimedicina.cz, cdc.gov, who.int, ncbi.nlm.nih.gov, medicalnewstoday.com, webmd.com, my.clevelandclinic.org