Lymfocyty jsou efektivním nástrojem specifické imunity. Jakou mají funkci?

11. 8. 2021 7:30
přidejte názor
Autor: Depositphotos
MUDr. Daniel Petr | Odborný garant článku
„Lymfocyty jsou nepostradatelnou složkou imunity. Jejich fungování je velice komplexní a složité.“

Jedním z typů bílých krvinek, které se podílí na imunologické obraně lidského organismu, jsou lymfocyty. Tyto buňky bílé krevní řady mají schopnost recirkulace mezi tkáněmi a krví a zajišťují organismu specifickou imunitu. Jsou totiž schopné zapamatovat si setkání s cizorodými látkami, jako jsou viry nebo bakterie, takže na ně mohou reagovat, pokud se v organismu znovu objeví.

Leukocyty

Co se dozvíte v článku
  1. Leukocyty
  2. Co jsou lymfocyty?
  3. Jaké mají lymfocyty hodnoty?
  4. B-lymfocyty
  5. T-lymfocyty
  6. NK buňky
  7. Lymfocytóza
  8. Lymfocytopenie
  9. Chronická lymfocytární leukémie

Bílé krvinky, které se jinak označují také jako leukocyty, jsou krevní buňky vyskytující se v krvi, lymfatickém systému i tkáních. Výrazně se podílejí na fungování imunitního systému, a to konkrétně tak, že bojují proti virům, bakteriím a dalším patogenům, snaží se ochránit lidský organismus proti nádorovému bujení a celkově ho brání proti veškerým cizorodým látkám.

Někdy se leukocyty označují také jako imunocyty. Z imunologického hlediska rozlišujeme dvě skupiny leukocytů, a to konkrétně myeloidní leukocyty (granulocyty, monocyty, histiocyty) a lymfoidní leukocyty (lymfocyty a plazmatické buňky). Z morfologického hlediska pak lékaři dělí leukocyty do dvou kategorií podle přítomnosti či nepřítomnosti specifických granulí v cytoplazmě. Sem patří:

  • granulocyty – neutrofilní, eozinofilní, bazofilní,
  • agranulocyty – lymfocyty a monocyty.

Co jsou lymfocyty?

Pod tímto názvem se ukrývá jeden z typů bílých krvinek, který patří mezi agranulocyty. Co se týče jejich hlavní funkce, lymfocyty se podílejí na imunologické obraně lidského organismu a spolupracují s dalšími druhy bílých krvinek. Tvoří zhruba 24–40 % z celkového počtu všech leukocytů, které jsou obsaženy v periferní krvi dospělého člověka.

Ke vzniku lymfocytů z lymfatických kmenových buněk a k jejich diferenciaci dochází v kostní dřeni a v sekundárních lymfatických orgánech (lymfatické uzliny, slezina). Morfologicky jsou přitom lymfocyty kulaté mononukleární buňky, které jsou tvořené kondenzovaným chromatinem a obsahují malé množství cytoplazmy.

Mají schopnost recirkulace mezi tkáněmi a krví, přičemž pouhá 2 % lymfocytů cirkulují v krvi a zbytek se nachází v lymfatických orgánech. Lékaři přitom rozlišují tři různé druhy lymfocytů, z nichž první dva v organismu zajišťují specifickou imunitu a třetí se řadí k přirozené nespecifické imunitě:

  • B-lymfocyty (B-buňky),
  • T-lymfocyty (T-buňky),
  • NK buňky.

Lymfocyty představují zralé buňky bílé krevní řady, které jsou účinným nástrojem specifické imunity. Přežívají v organismu poměrně dlouhou dobu, pamatují si setkání s cizorodými látkami a jsou schopné na ně reagovat, pokud se znovu objeví. Díky tomu pak imunita člověka neustále sílí a na tomto principu funguje také očkování.

Jaké mají lymfocyty hodnoty?

Celkový počet bílých krvinek (leukocytů) se pohybuje v rozmezí od 3,5 do 9,0 × 109 na jeden litr krve, což je mnohem méně než normální množství červených krvinek (erytrocytů). Abnormální nálezy pak většinou značí přítomnost infekce, nádorového onemocnění či intoxikace. Na vině ovšem může být také porucha imunitní odpovědi organismu.

Pokud jde přímo o to, jaká je pro lymfocyty norma, jejich množství se obvykle pohybuje zhruba v rozmezí od 1,4 do 4,0 × 109 na jeden litr krve. Velikostně pak lékaři rozlišují několik typů lymfocytů. Nejčastěji se jedná o malé lymfocyty (6–8 μm), které tvoří až 90 % všech lymfocytů, v menším množství pak ale v periferní krvi najdeme také střední a velké lymfocyty (až 18 μm).

Hodnoty leukocytů u dospělých pacientů

Druh bílé krvinky Absolutní počet (x 109/l) Střední hodnota (x 109/l) Procentuální zastoupení
Lymfocyty 1,4 – 3,6 2,5 20–40 %
Monocyty 0,2 – 0,7 0,5 2–8 %
Neutrofily 1,5 – 6,5 4,5 50–70 %
Eozinofily 0,05 – 0,4 0,2 1–4 %
Bazofily 0,02 – 0,1 0,07 0–1 %

B-lymfocyty

Jako B-lymfocyty se označují buňky imunitního systému, které jsou zodpovědné za specifickou imunitní odpověď zprostředkovanou protilátkami. Označení B-lymfocyty má přitom historický základ. Toto pojmenování se totiž vztahuje k prvnímu písmeni Fabriciovy burzy (bursa Fabricii), což je imunitní orgán ptáků, kde byly B-lymfocyty poprvé zaznamenány.

B-lymfocyty vznikají v kostní dřeni, kde později také dozrávají. Při jejich vývoji nedochází k selekci, jako je tomu u T-lymfocytů, ale jejich maturace probíhá po setkání s antigenem v sekundárních lymfatických orgánech. Po rozpoznání antigenu z nich nakonec vznikají plazmatické buňky, které přímo produkují specifické protilátky proti bílkovinným a glykoproteinovým antigenům a toxinům.

Imunitní reakce zprostředkovaná B-lymfocyty závisí na rozpoznání antigenu membránovým antigenně specifickým receptorem B-lymfocytů (BCR, B-cell receptor). Příslušný lymfocyt je pak stimulován ke zmnožení a k přeměně na plazmatické B-lymfocyty, které produkují velké množství protilátek stejné specificity jako receptor mateřského B-lymfocytu.

Vážou se tedy na stejný antigen, pomáhají k jeho opsonizaci a umožňují dalším buňkám imunitního systému, aby ho jednodušeji nalezly a v ideálním případě také zneškodnily. B-lymfocyty, které tvoří zhruba 15 % cirkulujících lymfocytů, tedy mají velký význam také pro imunitní paměť, čehož se v medicíně využívá například při vývoji očkovacích látek.

T-lymfocyty

Pod názvem T-lymfocyty (nebo také T-buňky) se ukrývají buňky bílé krevní řady, které jsou součástí imunitního systému, jenž chrání organismus proti mnohým škodlivinám. Jsou odpovědné především za buněčnou imunitu a přímo zabíjejí cizorodé nebo nádorové buňky s antigenem na povrchu, který tělo v důsledku mutace hodnotí jako cizí.

T-lymfocyty se v brzlíku (thymus) tvoří z prekurzorů, které sem přicestovaly z krvetvorných tkání (hlavně z kostní dřeně) v průběhu prenatálního vývoje. V brzlíku pak probíhá selekce nezralých T-lymfocytů, kterým buňky retikulárního epitelu předkládají antigeny. Jejich přežití závisí na schopnosti rozeznávat vlastní HLA (Human Leucocyte Antigen), což je hlavní lidský histokompatibilní komplex.

Buňky, které nereagují nebo jsou příliš agresivní (zhruba 95 %), musí být zničeny. Ostatní pak vstupují do krve, kterou jsou dopraveny do sekundárních lymfatických orgánů. Tam se setkávají se svými specifickými antigeny, čímž dochází k jejich aktivaci a k následnému rozvoji zánětu. Po ukončení imunitní reakce kolují T-lymfocyty mezi krví a sekundárními lymfatickými tkáněmi a čekají na další kontakt s antigenem.

T-lymfocyty představují zhruba 75 % všech cirkulujících lymfocytů. Svůj název získaly podle toho, že vznikají v thymu (thymus-dependentní lymfocyty). Na základě CD markerů, které se vyskytují na jejich povrchu (CD3, CD8 nebo CD4), a samozřejmě také podle funkce daných buněk, pak lékaři rozlišují dva základní druhy T-lymfocytů, což jsou TH-lymfocyty a TC-lymfocyty.

Pomocné T-lymfocyty

Helperské nebo také pomocné TH-lymfocyty jsou známé také jako CD4 buňky (CD4 lymfocyty, CD4 T-lymfocyty). V lidském adaptivním imunitním systému zastávají důležitou roli, jelikož uvolňují cytokiny, pomocí kterých pak aktivují ostatní imunitní buňky. Kromě toho také pomáhají regulovat imunitní odpověď a jsou nezbytné pro:

  • izotopový přesmyk B-lymfocytů,
  • aktivaci a růst cytotoxických T-lymfocytů,
  • aktivaci fagocytů, jako jsou například makrofágy.

Jelikož zralé TH-lymfocyty na svém povrchu exprimují protein CD4 (diferenciační skupina povrchových glykoproteinů), označují se někdy také jako CD4+ T-buňky. Podle toho, jaké cytokiny produkují, pak rozlišujeme dva různé druhy TH-lymfocytů, kam patří:

  • TH1 lymfocyty – zánětové buňky, které jsou schopné přímé aktivity a podporují cytotoxickou i buněčnou část imunity,
  • TH2 lymfocyty – regulátory, které podporují protilátkovou odpověď a aktivují B-lymfocyty.

Podmnožina regulačních T-lymfocytů, která se stará o útlum imunitní odpovědi se označuje také jako Treg (regulační T-lymfocyty) nebo TS (supresorové). Tyto buňky se v průběhu zánětu pravděpodobně vyvíjejí z helperských T-lymfocytů, nemají typický CD znak a jejich hlavním úkolem je moderovat a tlumit průběh imunitní reakce.

Cytotoxické T-lymfocyty

Cytotoxické nebo také TC-lymfocyty, které lékaři někdy označují jako CD8+ T buňky či CD4– T buňky, se podobně jako ostatní lymfocyty podílejí na fungování imunitního systému. Soustředí se především na ochranu organismu před intracelulárními patogeny (viry, bakterie, parazité). Pokud je to možné, donutí napadené hostitelské buňky k buněčné smrti dříve, než se z nich patogeny dále rozšíří.

Na membránách cytotoxických T-lymfocytů se nachází T-buněčné receptory (TCR), které jsou schopné navázat se na specifický antigen. Na membránách vlastních buněk jsou přitom antigeny prezentovány proteiny MHC typu I. Dojde-li ke kontaktu cytotoxického T-lymfocytu a kontrolované buňky TCR receptory naváží na prezentované antigeny, lymfocyt pozná, že by měl danou buňku zlikvidovat.

Máte zkušenost s abnormální hladinou lymfocytů?

NK buňky

Jako NK buňky (z anglického natural killer cell neboli přirozený zabiják) se označují velké buňky imunitního systému, které spadají do nespecifické větve obranyschopnosti. K jejich tvorbě dochází v kostní dřeni, ale mohou vznikat také v lymfatických uzlinách. Základem je společný lymfoidní progenitor, z nějž vznikají přirozené lymfoidní buňky, kam patří právě i NK lymfocyty.

Hlavní efektorovou funkcí NK buněk je cytotoxicita. Pomocí svých povrchových receptorů jsou schopné rozeznat ligandy na membránách cílových buněk, a pokud prostřednictvím této interakce dojde k jejich aktivaci, vede to k exocytóze granul s perforinem a granzymem, čímž indukují apoptózu v cílové buňce.

Mezi další funkce NK lymfocytů patří sekrece cytokinů a chemokinů, které mohou ovlivňovat také další buňky imunitního systému (například makrofágy, T-lymfocyty nebo dendritické buňky). Hrají pak roli v brzké imunitní odpovědi proti virům, kdy mohou rozpoznat a zničit napadené buňky, a jsou důležité také pro protinádorovou imunitu.

Lymfocytóza

Pokud jsou u pacienta lymfocyty zvýšené, lékaři hovoří o lymfocytóze. Zatímco u dospělých pacientů tvoří lymfocyty zhruba 24–40 % z celkového počtu bílých krvinek, u dětí bývá toto číslo vyšší (zvýšené lymfocyty u dětí se pak často objevují v situacích, na které by organismus dospělého člověka reagoval zvýšením počtu neutrofilů).

Mezi nejčastější příčiny lymfocytózy patří akutní virové infekce, ale na vině mohou být i jiné obtíže včetně endokrinologických či maligních onemocnění. Lymfocytóza nemusí být doprovázena nárůstem počtu leukocytů, ale důležité je rozlišit, zda se jedná o expanzi monoklonální, nebo naopak polyklonální. Zvýšené lymfocyty v krvi se pak pojí například s těmito zdravotními problémy:

Lymfocytopenie

Pokud mají naopak lymfocyty nízké hodnoty, tento problém se označuje jako lymfocytopenie (nebo také lymfopenie). Nízké lymfocyty v krvi, jejichž počet klesl pod fyziologickou mez, mohou být důsledkem některých vrozených imunodeficiencí, útlumu dělení buněk (prostřednictvím léků) či nemoci z ozáření.

Mezi nejčastější příčiny dočasné lymfocytopenie patří některé akutní infekční stavy nebo třeba aplikace (gluko)kortikoidů. Snížené lymfocyty pak lékaři registrují hlavně ve spojení s následujícími problémy:

  • AIDS a další přidružená onemocnění,
  • poškození kostní dřeně po chemoterapii a radioterapii,
  • hypogamaglobulinémie, agamaglobulinémie,
  • terapie steroidy,
  • hyperkortikalizmus,
  • aplastická anémie,
  • roztroušená skleróza,
  • Whippleova choroba,
  • sarkoidóza,
  • selhání ledvin,
  • Wiskott-Aldrichův syndrom,
  • pokročilý morbus Hodgkin,
  • terminální fáze karcinomů.

Chronická lymfocytární leukémie

Jedná se o nádorové onemocnění, které vzniká z B-lymfocytů. Podkladem této choroby je nádorová přeměna zralých lymfocytů v buňky nádorového typu, které mají dlouhou životaschopnost a množí se více než lymfocyty, u nichž ke změně nedošlo. Nádorově přeměněné buňky se pak vymykají kontrole, neplní funkce, které by plnit měly, a poškozují vlastní organismus pacienta.

Tím postupem času dochází k hromadění nádorových buněk, které prostupují orgány lidského těla. Nejčastěji se přitom jedná o lymfatické uzliny, slezinu a játra. Kromě toho jsou také v kostní dřeni, kde brání zdravé krvetvorbě, což vede k nedostatku zdravých leukocytů, erytrocytů a trombocytů. Co tento problém způsobuje, však lékaři prozatím nevědí.

Chronická lymfocytární leukémie postihuje především pacienty staršího věku (nejčastěji osoby po padesátce) a mužská část populace se s ní potýká zhruba dvakrát častěji než ženy. Jedná se o nejčastější typ leukémie ve vyspělých zemích, ale většinou se vyvíjí pomalu a je obtížné zachytit toto onemocnění v brzkém stádiu.

Zdroje: internimedicina.cz, wikiskripta.eu, linkos.cz, www2.ikem.cz

  • Žádné názory
  • Našli jste v článku chybu?