Medicínský humor někdy nemá daleko k humoru černému

doc. MUDr. Petr Bartůněk, CSc.

Měl jsem štěstí, že jsem promoval v roce 1969, tedy v době, kdy řada lékařů opouštěla Československo z obavy před dalším vývojem země v důsledku sovětské okupace, a tak nebyl problém – na rozdíl od předchozích let – získat místo na pražské klinice. Nepřízeň času, „škraloupy“ z doby studií, kdy jsem redigoval fakultní studentský časopis (který jsme jako jediný svého druhu v republice museli v rukopise předkládat tehdejší Hlavní správě tiskového dohledu, což nebylo nic jiného než úřad hlavního cenzora), respektive moje neochota jakkoli se angažovat, to vše vedlo k tomu, že jsem byl zařazen mezi „tažné.“ Na rozdíl od preferovaných kádrových rezerv, které byly automaticky mezi „chovnými“. Mělo to ovšem i některé přednosti. Nerozptylován funkcemi a nespočetným množstvím planých schůzí, které byly pro tu dobu symptomatické, jsem mohl vstřebávat vnitřní lékařství jako celek a především díky báječným učitelům z řad starších kolegů získávat neocenitelné základy královny medicíny – interny. Zásadní obrat v mém profesním životě nastal v roce 1981, kdy tehdejší přednosta uznal argument, že klinickou medicínu již nelze zajišťovat bez zázemí intenzivní péče. Zhruba po dvou letech vyčerpávajících příprav se nám v roce 1983 podařilo na klinice zahájit provoz osmilůžkové jednotky intenzivní péče, kterou jsem pak řadu let vedl.

17.2.2010 09:54:08

doc. MUDr. Petr Bartůněk, CSc.

Jistě, neboť u více než 70 procent akutně přijatých nemocných na JIP šlo o poruchy kardiovaskulárního ústrojí, nejčastěji o akutní koronární příhody a poruchy srdečního rytmu. Na druhé straně jsme ovšem museli řešit i ostatní závažné stavy. V té souvislosti velice rád vzpomínám na ty, kteří nám v rámci školicích pobytů věnovali svůj čas a především nezastupitelné zkušenosti. Nemohu nevzpomenout paní docentku Jarmilu Drábkovou, v současné době přednostku OCHRIP ve FN Motol, a profesora Jana Petráška ze 3. interní kliniky 1. LF UK a VFN, nestora české kardiologie a zakladatele oboru intenzivní péče v naší nemocnici, ale také lékaře participující na výuce v rámci IPVZ na kardiologické klinice IKEM, především profesora Jiřího Widimského staršího, profesora Vladimíra Staňka či skvělého primáře Jana Bytešníka.

17.2.2010 09:54:08

doc. MUDr. Petr Bartůněk, CSc.

Přístroj vznikl již tři roky předtím, a to především díky naší spolupráci s pracovníky Výzkumného ústavu inženýrského studia při ČVUT v Praze, ale teprve v podmínkách jednotky intenzivní péče mohl být využit v plném rozsahu. S nápadem tehdy přišel kolega doktor Vinogradov, který si uvědomoval mezery v záchytu krátkodobých poruch srdečního rytmu. Vývoj byl složitý především proto, že v oné době nebylo možné získat grantové prostředky, a tak se vše dělalo „na koleně“. A samozřejmě výlučně ze součástek domácí provenience, tedy s řadou limitů. Navzdory tomu byl přístroj plně funkční. Měl dvě komponenty – centrála byla umístěna v nemocnici, respektive na JIP, a u nemocného byla takzvaná pacientská jednotka. V registraci jednosvodové křivky byla vypracována tři schémata. Diagnostické, sloužící k záchytu a identifikaci dosud neprokázané symptomatické arytmie, jejíž detekce se nezdařila při vyšetření pomocí kontinuální čtyřiadvacetihodinové registrace EKG dle Holtera, eventuálně v případech sporadického výskytu. Dispenzární, určené k upřesnění charakteristiky známé arytmie, ale sloužící rovněž ke kontrole nemocných (s implantovaným kardiostimulátorem, po infarktu myokardu, bezprostředně po dimisi), ke sledování vybraných skupin nemocných (nejčastěji u nemocných s rekurentní fibrilací síní, eventuálně s komplexními formami komorových extrasystol) a rovněž ke krátkodobé kontrole bezprostředně po kardioverzi. Třetí schéma pak sloužilo k objektivizaci antiarytmické léčby, respektive k titraci dávky. Na základě doporučení ministerstva zdravotnictví byl přístroj testován na pěti koronárních jednotkách v různých městech České republiky a v Bratislavě u primáře Kaspera. Testy dopadly velmi dobře, což v průběhu roku 1989 zřejmě vedlo tehdejší „povereničku“ slovenského ministerstva zdravotnictví k příslibu, že TELSAR (telefonický přenos arytmií), jak se přístroj oficiálně jmenoval, prosadí do výroby koncernu Chirana Stará Turá, který měl tehdy dominantní postavení na trhu zdravotnické techniky. K tomu žel nedošlo, neboť restrukturalizace tohoto koncernu po listopadu 1989 a otevření hranic výrobcům vyspělé zahraniční zdravotnické techniky znamenaly pro náš nadějný projekt labutí píseň.

17.2.2010 09:54:08

doc. MUDr. Petr Bartůněk, CSc.

Jde o proces, který započal už před mnoha lety. Totiž o diverzifikaci velkých oborů na – z dnešního pohledu – neméně významné podobory. Zatímco odloučení a osamostatnění oboru neurologie z velké interny, které inicioval akademik Kamil Henner, znamenalo ve své době pro lékařskou veřejnost malou revoluci, dnes je atomizace oborů vnímána jako logický důsledek neobyčejně rychlého, dynamického rozvoje dílčích medicínských disciplín a značného nárůstu poznatků jak v rámci diagnostických, tak léčebných procesů. Identický proces se vztahuje na oblast intenzivní péče, čehož dokladem je i naše pracoviště.

Jak jsem zmínil, první JIP jsme otevřeli v roce 1983, ale už v letech 1988–1990 jsme jedno patro kliniky přebudovali na oddělení akutní medicíny. Mělo jedenadvacet monitorovaných lůžek, přičemž část z nich byla zaměřena na poruchy metabolismu a vnitřního prostředí, část rezervována pro koronární jednotku a část pro jednotku akutní angiologické péče, první svého druhu u nás, která byla později v rámci restrukturalizace všeobecné nemocnice převedena na kliniku kardiologie. V současné době máme také čtyřlůžkovou jednotku pro nutriční poruchy a čtyři lůžka pro následnou kardiologickou péči. Právě ona značná expanze progresivních diagnostických a terapeutických postupů vyžaduje úzkou specializaci. Dokladem budiž kardiologie. Invazivní postupy byly po léta doménou rentgenologů. Dnes má prakticky většina koronárních jednotek velkých pracovišť v týmu hned několik invazivních kardiologů, respektive angiologů, aby mohla být zajišťována nepřetržitá pohotovostní služba.

Mimo jiné i díky tomu dnes patříme na první místo v Evropě v počtu invazivně ošetřených akutních koronárních příhod. Trend specializace či atomizace se projevil i ve struktuře, respektive profilu klinik. Tak například v naší Všeobecné fakultní nemocnici došlo v posledních letech k podobnému procesu. Jedna z klinik je zaměřena na onkohematologii, jiná na kardiologii a angiologii a další na endokrinologii a metabolismus, naše na intenzivní péči a hepatogastroenterologii a poslední na nefrologii. Jsem rád, že naše klinika mimo dva velké obory zajišťuje i péči o ostatní pacienty s chorobami, které spadají do oboru vnitřního lékařství. Je to nezbytné nejen pro získávání zkušeností mladými lékaři, ale především pro výuku zvláště v nižších ročnících studia lékařství. Na druhé straně je ovšem třeba přiznat, že vzniká nový problém – jak zajistit postgraduální vzdělání lékaře, aby například jako primář menšího interního oddělení měl dostatečný rozsah znalostí a kompetencí, když nemá pro řadu podoborů vnitřního lékařství k dispozici zázemí odborné konziliární služby.

17.2.2010 09:54:08

doc. MUDr. Petr Bartůněk, CSc.

Samozřejmě vzpomínám rád a na mnohé. Mimořádný dojem na mě hned na počátku studia udělal tehdy docent, později profesor anatomie a přednosta anatomického ústavu Milan Doskočil, který okouzlil a poznamenal celé generace mediků svým didaktickým géniem. Neobyčejně, nejen na mne, ale rovněž na ostatní mediky a medičky, zapůsobil o něco později profesor a přednosta ústavu pro lékařskou mikrobiologii a imunologii Ctirad John. Nikdy nezapomenu na jeho volné přednášky, v nichž evokoval nejnovější poznatky z oboru imunologie, které načerpal v rámci ročního studijního pobytu v pařížském Pasteurově ústavu. Bylo to v roce 1965, tedy v době, kd
y Nobelovu cenu za imunologii získali Francouzi François Jacob, André Lwoff a Jacques Monod. Přednášky profesora Johna byly nejen inspirující (mne přivedly do jeho ústavu jako volontéra), ale prosluly i neobyčejně kultivovaným jazykem, krásnou češtinou.

Neobyčejné bylo i jeho chování k nám, studentům. V jeho přítomnosti jsme se mohli poprvé cítit nikoli jen Aeskulapovými učedníky, ale díky jeho vlídnosti také mladšími „kolegy“. Skvělými přednáškami vynikal rovněž přednosta dermatovenerologické kliniky profesor Zdeněk Šťáva. Byl polyglotem, mimo jiné překládal i Leo Szilarda, vynikajícího fyzika, jenž se výrazně podílel na zkonstruování prvního atomového reaktoru, a ve volném čase psal vědeckofantastickou literaturu. Na 4. interní klinice, kde jsem prožil čtyřicet let, mi pak byl nejbližší jeden z mých prvních učitelů interny, později výborný kolega a celoživotně skvělý přítel, emeritní přednosta kliniky pan docent Puchmayer, který žel v roce 2008 podlehl zákeřné chorobě.

17.2.2010 09:54:08

doc. MUDr. Petr Bartůněk, CSc.

Jistě, například profesor Šťáva, který kromě jiného sám psal beletrii. Jednou, bylo to před zkouškou z „kůže“, jsme na něm vyzvídali, jaký bude její průběh. Jako ilustraci své dobré vůle uvedl tuto autentickou historku: Pro zkoušku z dermatovenerologie měli na jeho klinice podle předpisů otázky napsané na tuhých kartotékových lístcích a při zkoušce si je studenti tahali jako kdysi na poutích papoušci planety. Měla se tím zaručit objektivita zkoušky, neboť rozhodl „osud“. Jednou profesor Šťáva zkoušel skupinu studentů. Dva se již u stolu věnovali povolené přípravě, další zodpovídal poslední otázku a před čtvrtého, snědého cizince odněkud z Blízkého východu, kladl přísedící asistent krabičku s otázkami. Examinátor právě soustředěně uvažoval o odpovědích zkoušeného a maně vrhl pohled stranou k osudové krabičce.

A co viděl? Cizinec převrací úžasně hbitými prsty lístky a snaží se přečíst strojem napsané otázky. Vtom zachytil pohled zkoušejícího, prsty se mu zastavily a celý strnul v očekávání, jak bude pan profesor na jeho prestidigitátorský výkon reagovat. Profesoru Šťávovi to přišlo k smíchu, vždyť stejně mohl klást další otázky ústně a přesvědčit se, zda kandidát umí, či ne. Ale cizí student si jeho úsměv vyložil jinak, nejspíš jako chápavou solidaritu v drobném podvůdku. I naklonil se k němu spiklenecky a s mazlivým přízvukem odposlouchaným snad od přítulných slečen se zeptal: „Á, pane profesor…, prosím…, móóc prosím…, nemáte něco… nó… na pohlavním údu?“

17.2.2010 09:54:08

doc. MUDr. Petr Bartůněk, CSc.

Přímou, osobní kritiku jsem v tomto kontextu dosud nezaznamenal. Musím ovšem přiznat, že při přípravě humorných historek do tisku text pečlivě rediguji a především eliminuji vše, co by se mohlo dotknout profesní cti, respektive povahových vlastností aktérů, pokud jsou mi známy. Automaticky rovněž vyřazuji ty, které by mohly poškodit pacientylaiky.

17.2.2010 09:54:08

doc. MUDr. Petr Bartůněk, CSc.

V akademickém prostředí nebyla – a myslím, že ani dnes není – nouze o smysl pro srandu. Často jde o humor situační. Jeho zdrojem je nejčastěji střet medika s examinátorem, kdy bezděčně vzniká řada nádherných fórů z kategorie kouzla nechtěného… Novým fenoménem je smršť anekdot či kresleného humoru, které cestou e-pošty denně zaplavují naše osobní počítače.

17.2.2010 09:54:08

doc. MUDr. Petr Bartůněk, CSc.

Pan primář Káš, emeritní přednosta neurologického oddělení kolínské nemocnice, patří, pokud jde o sběratele a autory medicínských historek, mezi žijící klasiky. Jeho dílo je úctyhodné. Pominu-li legendárního Alaricha, má dominantní postavení v plejádě těch, kteří se tomuto „oboru“ věnovali. Mám na mysli profesora lékařské chemie naší fakulty Karla Kácla, který publikoval pod pseudonymem Sylvín, profesora psychiatrie Milana Bouchala, gynekologa Miroslava Urbana, urologa Jiřího Švejnohu a v neposlední řadě profesora Ctirada Johna… Kášovy historky jsou dokladem stylisticky dokonalého vyprávění laskavého a vědoucího člověka, čtou se lehce, ale na rozdíl od většiny mých mapují převážně čas, který už minul.

17.2.2010 09:54:08

doc. MUDr. Petr Bartůněk, CSc.

Humor není jen důvodem k erupci chechotu či hlučnému řehotu, pousmání a uvolnění, ale často vede i k zamyšlení, které odhaluje jakoby v odstupu substrát problému, jevu, vlastnosti či situace. Podle Wikipedie je humor „druh emoce, schopnost člověka, věci či situace vzbudit pocit pobavení v jiném člověku a souhrn způsobů jak toto pobavení, často provázené smíchem, vyvolat. Přesná definice humoru je problematická, neexistuje ani jeho jednotná, všeobecně uznávaná teorie. Rysy humoru (respektive vtipu) jsou nesmyslnost a moment překvapení. Důležitým předpokladem je rovněž sociální interakce. V humoru dochází často alespoň jedna ze zúčastněných stran (pomyslné) újmy či utrpí škodu.“ Pohybujete-li se prakticky celý život v nemocnici a samozřejmou součástí vaší každodennosti je lidská bolest, utrpení a neméně často smrt, které navíc předchází zjevná trýzeň nemocných, je nezbytné nalézt prostředek nikoli k zapomnění, ale k relaxaci s jediným cílem, jímž je restituce duševních sil. Pro mě je – samozřejmě mimo jiné – zdrojem takové nové vis vitalis právě humor. Ten má ovšem řadu poloh a forem.

Určitě se ztotožňuji s oním druhem humoru kresleného, jaký představují kresby Jiránka či Bartáka. Jde o humor inteligentní, který pracuje se zkratkou, náznakem, vždy však s určitým intelektuálním přesahem a jakoby jednou čarou obsáhne problém, jenž může být aktuální, stejně jako nadčasový. Existují však i jiné formy legrace, kam patří řada „profesních“ humorů. Tam se vedle velmi populárního „divadelního“ nesporně řadí i ten náš „medicínský“, který však někdy nemá daleko k humoru černému.

17.2.2010 09:54:08

doc. MUDr. Petr Bartůněk, CSc.

Moje zaujetí pro „náš“, tedy profesní humor se datuje do prvních ročníků studia medicíny. Už tehdy, inspirován vtipnými glosami našich učitelů, prvními příběhy z kategorie „kouzla nechtěného“, mne to vedlo k jejich záznamu, dnes bychom řekli sběru dat. V jejich shromažďování jsem vcelku logicky pokračoval i během klinické praxe. První tištěnou reflexí tohoto specifického sběratelského zájmu bylo v roce 1991 první vydání historek pod názvem „Smích z poslucháren“. V jejím úvodu napsal profesor John tato slova: „Bartůňkův ‚Smích z poslucháren‘ je sbírkou anekdot a historek třetí generace. Je o lidech, kteří dosud žijí a pracují. Slavní koryfejové ze zašlých časů se v knížce mihnou jen letmo a vzácně. Alarichův humor má poezii, kterou mu propůjčuje pohled zpátky. Má vůni starých časů, je melancholicky staromilský. Asistenti a sekundáři tam vzhlížejí ke svým šéfům s bezbřehým obdivem. Přímo si modelují své Veliké Pepíky a Josefy Veliké. Dnešní kliniky a nemocnice jsou i v anekdotách více občanské, demokratičtější. Humor tam může dělat každý. Šéf už není jediný, kdo má právo na tvrdý žert, který zasáhne cíl naplno. Humorné situace v oblasti medicíny často vznikají bezděčně. Náhle nabídnutou matérii přistrčí šprýmař tvrdšího ražení a nedotaženou situaci dotvoří. Vznikne medicínská historka, která se dále vypráví a přiostřuje. Dobrá anekdota je zpravidla nadsázkou.“

První dílo postupně nabývalo na rozsahu a v průběhu zhruba dvaceti let se dočkalo pěti vydání. Zatím poslední knížka mi vyšla vloni v květnu pod názvem „To snad nemyslíte vážně, pane doktore…!“ a obsahuje bezmála 500 humorných historek… Téměř jsem však opomněl útlou publikaci, která vyšla v roce 1986 v Avicenu pod názvem „Bojovník proti bolesti“ a obsahovala asi sedmdesát úsměvných i vážných historek ze života klasika českého interního lékařství profesora Bohumila Prusíka. Sepsal jsem ji spolu s docentem Vladimírem Puchmayerem a byl to jakýsi obdivný hold zakladateli naší kliniky. O knížce bylo řečeno, že svým humanistickým nábojem a kulturně historickým přínosem přerostla význam soukromého tisku pro české kardiology a angiology a má obecnou čtenářskou platnost.

17.2.2010 09:54:08

doc. MUDr. Petr Bartůněk, CSc.

Moje publikace jsou zaměřeny převážně na poruchy srdečního rytmu a vedle přibližně stovky publikací mám na svém kontě také čtyři monografie. Část prací je odrazem řešení klinických pozorování, která byla uskutečněna s grantovou podporou. Poslední z monografií vydalo letos v lednu nakladatelství Karolinum pod názvem Lyme Carditis. Shrnuje výsledky studií a zkušenosti, které jsme získali za posledních dvacet let, kdy jsme se zaměřili na postižení srdce v průběhu lymeské borreliózy.

17.2.2010 09:54:08

doc. MUDr. Petr Bartůněk, CSc.

Těší mne úžasný, téměř neuvěřitelný pokrok v mnoha oblastech medicíny. Od 60. let, kdy jsem studoval, je to nepřehlédnutelná série objevů, které zpravidla znamenaly téměř revoluční převrat v tom či onom oboru. To vše jako by v posledních 10–15 letech akcelerovalo. Diagnostické metody, o nichž jsme před třiceti lety jen snili a nedokázali se shodnout na jejich časovém horizontu, jsou rutinní, všeobecně dostupnou záležitostí. Nové léčebné postupy a nová farmaka představují radikální zásah do života nemocných s některými chronickými a často nezvratně progredujícími chorobami. Fascinující je i pokrok v léčbě zhoubných nádorů. Navíc byl, ruku v ruce s tím, uspokojivě vyřešen problém dosažitelnosti těchto ekonomicky mimořádně náročných léčebných postupů. Díkybohu situace, kdy starý člověk nemohl získat kardiostimulátor či být zařazen do chronického dialyzačního programu, patří nenávratně minulosti. Naopak mne zneklidňují opakující se nekompetentní zásahy státní moci do procesů řízení v segmentu veřejného zdravotnictví. Její charakteristikou je arogance a současně nepřiměřená kvalifikace některých úředníků nejen ministerstva zdravotnictví, ale také zdravotních pojišťoven a dalších institucí.

17.2.2010 09:54:08

doc. MUDr. Petr Bartůněk, CSc.

Osobně se mně dotýká trend dehonestace lékařů a zdravotníků v médiích obecně. Vůbec nepochybuji o tom, že tu a tam dojde z jejich strany k profesnímu, někdy i závažnému pochybení, ale z dlouholeté zkušenosti ve funkci předsedy čestné rady obvodního sdružení ČLK v Praze 2 vím, že nejčastěji jde o nedostatečnou komunikaci mezi pacientem, jeho příbuznými a lékařem či zdravotnickým personálem. Je trapné, když k tomuto pochybnému trendu přispívají nezřídka i politici, hlavně proto, že většina z nich má z ostudy kabát. Jejich nestoudnost mě v tomto kontextu šokuje. Flagrantním dokladem jsou časté a stále se stupňující žabomyší útoky na Českou lékařskou komoru. Přitom paradoxně vědci a lékaři dlouhá léta tradičně obsazují první místa žebříčku popularity profesí.

17.2.2010 09:54:08

doc. MUDr. Petr Bartůněk, CSc.

Naše komise v poslední době věnovala mimořádnou pozornost otázkám spojeným s rozhodováním o změně léčby intenzivní na léčbu paliativní u pacientů v terminální fázi onemocnění. Tedy problému, který není uspokojivě vyřešen nikde na světě. V blízké době budeme pravděpodobně muset rovněž participovat na recentně započaté diskusi o etických důsledcích surogátního mateřství.

17.2.2010 09:54:08

doc. MUDr. Petr Bartůněk, CSc.

Jde o komplex zatím nedostatečně řešených, respektive vůbec neřešených problémů. Patří mezi ně bezesporu určování mateřství a rodičovství, ať už z pohledu surogátního mateřství nebo i metod asistované reprodukce. Podle informací, které mám k dispozici, to však není uspokojivě vyřešeno ani v jiných zemích. Představitelé příslušných odborných společností ČLS JEP musí v konsenzu s právníky definovat určování mateřství a odpovědět tak na kardinální otázku, zda je matkou žena, která dítě porodila, či nikoli. Za etický problém mám rovněž vztah mezi neanonymní adopcí a surogací, neboť je možné, že neanonymní adopce může být v průběhu života dítěte a jeho adoptivních rodičů zdrojem problémů ze strany vlastní matky.

17.2.2010 09:54:08

doc. MUDr. Petr Bartůněk, CSc.

Díky bohu ne! Ale v době nočních služeb na jednotce intenzivní péče jsem se cítil mnohdy značně vyčerpán a k exhausci jsem neměl daleko. Byl to logický důsledek přepracovanosti. V té době bylo obvyklé – a samozřejmě je tomu tak i dosud – že po víkendové službě začala v pondělí v 8 hodin ráno výuka, která končila zpravidla okolo 11. hodiny, poté proběhlo splnění běžných povinností na oddělení, následovala odpolední vizita a domů se člověk dostal v nejlepším případě okolo 17. hodiny. Není proto divu, že po několika letech tohoto pracovního nasazení se u řady z nás syndrom vyhoření manifestoval. Je nepochybné, že účinnou prevencí tohoto stavu je nejen pozitivní postoj k vlastní činnosti (ten se u zdravotníků považuje za samozřejmý), ale rovněž síla sociálních vazeb na rodinu a přátele a schopnost včas a účinně relaxovat.

17.2.2010 09:54:08

doc. MUDr. Petr Bartůněk, CSc.

Snad nejvíc si vážím stříbrné medaile Univerzity Karlovy, kterou mi v minulém roce předal na zasedání Vědecké rady UK rektor profesor Václav Hampl. Chápu ji jako projev ocenění své dlouholeté činnosti ve prospěch univerzity; činnosti, která mi po většinu času, ale především v posledních dvaceti letech, umožnila v akademických funkcích participovat na jejím rozvoji. Je rovněž nikoli jen formálním dokladem mé sounáležitosti s naší alma mater.

17.2.2010 09:54:08

doc. MUDr. Petr Bartůněk, CSc.

Předpokládám, že cena prezidenta ČLK do určité míry reflektuje moji činnost v pozici vedoucího oddělení pro další doškolování lékařů při 1. lékařské fakultě UK, respektive účinnou spolupráci s oddělením vzdělávání ČLK. Pokud jde o profesní úroveň současných mladých kolegů, neshledávám zásadně odlišné rysy od předchozích generací. Jen se obávám o jejich další profesní růst, protože to, co bylo v posledních letech napácháno v oblasti jejich popromočního vzdělávání, nemá obdobu. Vždyť systém dvoustupňového postgraduálního vzdělávání lékařů, tedy první a druhou specializační atestaci, nám donedávna záviděli v leckteré vyspělé zemi. Chaos, jaký nyní panuje v organizaci tohoto vzdělávání, spolu s těžkým deficitem finančních prostředků činí dojem promyšlené sabotáže. Nicméně pochopitelně nejde o sabotáž, ale především o neschopnost úředníků ministerstva zdravotnictví, kteří při přípravě nového systému ignorovali skutečnost, že zájmy přibližně 40 tisíc českých lékařů hájí takové instituce, jako jsou odborné společnosti ČLS JEP a Česká lékařská komora. Ty totiž nebyly k tvorbě tohoto konceptu přizvány, respektive k jejich požadavkům nebylo přihlédnuto. Vznikl paskvil, který poškozuje nejen zájmy lékařů, ale svým způsobem ohrožuje i pacienty.

17.2.2010 09:54:08

doc. MUDr. Petr Bartůněk, CSc.

Publikačně je aktivní moje žena Staša, docentka fyziologie na FTVS UK, publikuje i můj starší syn Petr, který působí prakticky od promoce – s výjimkou desetiletého studijního pobytu v zahraničí – na Ústavu molekulární genetiky AV ČR; spolu s ním jako spolupracovnice publikuje i moje snacha Jana. Moje sestra Věra se věnuje psychiatrii. Profesorka Jiřina Bartůňková, přednostka Ústavu imunologie 2. LF UK a FN Motol, sice mojí příbuznou není, ale známe se ještě z dob jejího studia na fakultě, kdy jsem ji učil. Paní profesorky si velmi vážím a jsem rád, že se mohu považovat za jejího přítele.

17.2.2010 09:54:08

doc. MUDr. Petr Bartůněk, CSc.

Rozhodně je to četba oblíbených autorů, mezi něž patří především Karel Čapek, Anton Pavlovič Čechov, Philip Roth, John Updike, Isaac Bashevis Singer, Saul Bellow, Joseph Heller, William Styron a řada dalších. Neméně mám rád poslech klasické, zvláště komorní hudby. Rád cestuji – svého času jsem se zúčastnil dvou afrických expedic, navštívil Blízký východ a Indii. V posledních letech to však už byly jen obvyklé letní turistické cesty do Norska, Řecka, na Kypr, Krétu, Korsiku a do Turecka. *

17.2.2010 09:54:08