Západonilská horečka je u nás poměrně vzácná. Přenáší ji infikovaní komáři

Co je západonilská horečka?

Západonilská horečka (anglicky West Nile Fever) je virové onemocnění, které postihuje člověka, koně a méně často i další savce. Její průběh může být asymptomatický, takže pacient nezaznamená žádné viditelné potíže. V některých případech však nemoc postihuje centrální nervový systém, způsobuje rozvoj závažných komplikací a může dokonce končit smrtí. [1, 2, 3, 4]

Příčiny západonilské horečky

Původcem tohoto onemocnění je RNA virus z čeledi Flaviviridae, který je známý také jako západonilský virus. Jde konkrétně o jeden z virů antigenního komplexu japonské encefalitidy, jenž byl poprvé izolován na území Ugandy, a to konkrétně v provincii West Nile. Odkud také pochází dnešní název západonilské horečky.

Rezervoárem nákazy bývají hlavně divocí ptáci různých druhů, v jejich případě způsobuje západonilská horečka hromadné úhyny. O přenos onemocnění na člověka se pak starají infikování komáři z rodu Culex, přičemž konkrétně se jedná hlavně o druhy Culex pipiens, Culex tarsalis či Culex quinquefasciatus. Kromě toho byl zaznamenán i přenos komáry Aedes, Anopheles nebo Culiseta.

Samotný komár se západonilskou horečkou nakazí ve chvíli, kdy saje krev infikovaného ptáka. Zhruba po týdnu je pak schopný šířit infekci dál na člověka nebo jiné savce, což bývají především koně, ale i psi nebo třeba kočky. K přenosu onemocnění pak dochází v momentě bodnutí infikovaným komárem, z jehož slinných žláz se západonilský virus šíří dále do hostitelského organismu.

V přírodě se daný virus vyskytuje v enzootickém cyklu mezi komáry a ptáky. Pokud jej hmyz přenese na člověka nebo na jiného savce, nákaza se pak už většinou dále nešíří. V ojedinělých případech nicméně může dojít k přenosu západonilské horečky skrze krevní transfuze, při transplantaci orgánů nebo z matky na dítě (transplacentárně, při porodu nebo v průběhu kojení).

Prozatím nebyl zaznamenán žádný případ, kdy by se člověk nakazil přímým kontaktem s napadeným jedincem (například podáním ruky), a nemoc se nepřenáší ani kašláním nebo kýcháním. Kromě toho se nemusíte bát ani kontaktu s živými zvířaty, a pokud budete dodržovat doporučená bezpečností opatření (používání rukavic a dalších pomůcek), neměli byste se nakazit ani při manipulaci s mrtvými infikovanými ptáky. [5, 6, 7, 8, 9]

Rizikové faktory

K rozvoji závažnějších symptomů západonilské horečky jsou mnohem náchylnější lidé s oslabeným imunitním systémem (například vlivem jiného onemocnění a dalších zdravotních komplikací) nebo jedinci, kteří žijí v ohrožených oblastech a často se pohybují venku. Kromě toho zde svou roli může údajně hrát i genetika. Konkrétně pak mezi hlavní rizikové faktory řadíme:

• vyšší věk pacienta (nad 60 let),
• transplantace orgánů v minulosti,
• nedávno podstoupená chemoterapie,
• život v blízkosti stojatých vod, kde se množí komáři,
• práce ve venkovním prostředí (farmáři, stavební dělníci…),
• jiné onemocnění (HIV, hypertenze, diabetes mellitus, rakovina). [10, 11, 12, 13, 14, 15, 16]

Výskyt onemocnění

První zprávy o západonilském viru (West Nile virus neboli WNV) pochází z roku 1937, kdy byl izolován na území Ugandy. V roce 1953 pak byl identifikován u některých ptáků (vrány a měkkozobí), a to konkrétně v oblasti delty Nilu. Původní případy nevykazovaly žádné závažnější symptomy, ale v polovině 90. let se u některých pacientů rozvinulo těžké neurologické onemocnění.

Lidské infekce způsobené západonilským virem jsou hlášeny již více než 50 let. Postupem času se přitom rozšířil z oblastí nedaleko řeky Nilu do dalších částí Afriky, ale i na jiné kontinenty. V roce 1999 pak byl dovezen také do New Yorku (k zavlečení došlo údajně prostřednictvím orgánů určených k transplantaci), odkud se rozšířil do celých kontinentálních Spojených států amerických.

Pokud jde o to, jaký má momentálně západonilská horečka výskyt, s touto chorobou se dnes můžete setkat na území Afriky, Evropy, Asie, Severní Ameriky nebo Austrálie. Kromě amerických oblastí, kde je virus rozšířený od Kanady až po Venezuelu (hlavně v USA), jsou přitom největší ohniska pozorována v Indii, Izraeli, Rumunsku či Rusku a hojně postihuje západonilská horečka Řecko.

Největší množství případů lékaři obvykle zaznamenají koncem léta a začátkem podzimu (hlavně v období od srpna do září). Důvodem je životní cyklus komárů a divokých ptáků, od nichž se tento hmyz původně nakazí. Když se pak ochladí, počty nakažených bývají výrazně nižší. To ovšem neplatí pro teplejší podnebné pásy, kde se nemoc šíří po celý rok.

Západonilská horečka v ČR byla izolována z komára pisklavého roku 1997, a to na jižní Moravě. Většina případů, kdy na našem území někdo touto chorobou onemocní, však představuje zavlečené infekce ze zahraničí (například z USA, Kypru, Tanzanie a podobně). O autochtonní onemocnění se jedná pouze výjimečně, ale v posledních letech lékaři několik případů zaznamenali. [17, 18, 19, 20, 21]

Jaké má západonilská horečka příznaky?

Jakmile se člověk nakazí, zpočátku dochází k replikaci viru v dermálních dendritických buňkách a keratinocytech. Poté následuje fáze diseminace vnitřních orgánů, kdy se virus množí v lymfatických uzlinách, vstupuje do krevního řečiště (virémie) a rozšiřuje se do viscerálních orgánů. V poslední fázi pak zasáhne také centrální nervový systém (CNS), kde vyvolá zánět a způsobí ztrátu neuronů.

Inkubační doba západonilské horečky se pohybuje v rozmezí 3–14 dnů. Zhruba v 80 % případů nicméně mívá toto onemocnění asymptomatický průběh, takže si pacient nemusí vůbec všimnout, že došlo k nákaze. Infekce pak končí v momentě, kdy se virus pomnoží v regionálních lymfatických uzlinách (primární virémie).

Symptomatické případy, které je možné pozorovat asi u 20 % nakažených, se většinou pojí s mírnými příznaky připomínajícími chřipkovité onemocnění. Pokud se však virus replikuje dál, může dojít i k poškození CNS. Klinický obraz tedy odpovídá horečnaté chorobě s neurologickými projevy, které se pohybují v rozsahu od silných bolestí hlavy, svalů a kloubů až po aseptický zánět mozkových blan nebo zánět mozku.

Jaké má západonilská horečka projevy?

• Zvýšená teplota či horečka,
• silné bolesti hlavy,
• překrvení očních spojivek,
• nevolnost a zvracení,
• průjem a bolesti břicha,
• somnolence (spavost),
• svalová slabost,
• bolesti svalů a kloubů,
• polyarthropatie,
• výsev vyrážky,
• malátnost,
• nadměrné pocení,
• zduření mízních uzlin.

Zhruba v 1 % případů je průběh onemocnění velmi závažný (asi u 1 ze 150 nemocných) a dochází k narušení centrálního nervového systému. Probíhá pak pod obrazem neuroinvazivní choroby, která může mít formu meningitidy, encefalitidy, meningoencefalitidy nebo také poliomyelitidy. Mezi typické příznaky se pak řadí nesnesitelné bolesti hlavy, vysoké horečky, ztuhlost šíje, dezorientace, kóma, třes, křeče, různé obrny nebo třeba paralýza nervus facialis.

Nejčastěji mívá závažná západonilská horečka podobu encefalitidy, která se projevuje třeba vysokou horečkou, bolestmi hlavy, svalovou slabostí a změnami mentálního stavu (dezorientace, zmatenost, otupělost). Častá je také paralýza či hyporeflexie. V případě meningitidy je pak možné pozorovat horečku, bolest hlavy, ztuhlý krk nebo zvýšený počet bílých krvinek v mozkomíšním moku.

Kromě toho se pak může u pacienta rozvinout také meningoencefalitida, což je velice závažný stav, kdy zároveň bývá postižen mozek i mozkové blány. Objeví-li se poliomyelitida, dochází k akutnímu nástupu asymetrické slabosti končetin nebo paralýzy bez ztráty smyslů. To se přitom může stát i bez přítomnosti horečky, bolestí hlavy nebo jiných běžných příznaků spojovaných se západonilskou horečkou. Někdy ovšem bývají zapojeny dýchací svaly, což vede k akutnímu respiračnímu selhání.

Výše zmíněné projevy mohou přetrvávat týdny či měsíce a někdy způsobují trvalé poškození mozku. Západonilská horečka navíc může být spojena i s dalšími komplikacemi, které nemají neurologický podklad, kam řadíme fulminantní hepatitidu, pankreatitidu, myokarditidu, rhabdomyolýzu, orchitidu, nefritidu, oční neuritidu, srdeční dysrytmie či hemoragickou horečku s koagulopatií.

Pokud dojde k postižení centrálního nervového systému, západonilská horečka mívá závažný průběh a pacienty často trápí trvalé následky (například obrny). Plně rozvinuté neuroinvazivní onemocnění navíc zhruba v 10 % případů končí smrtelně. Vyšší riziko úmrtí přitom hrozí starším osobám a lidem, kteří se potýkají také s jinými zdravotními komplikacemi. [22, 23, 24, 25, 26, 27]

Diagnostika

Pokud se u pacienta objeví některé z výše zmíněných příznaků a lékař pojme podezření, že by se mohlo jednat o západonilskou horečku, provádí se několik různých testů. Že se skutečně jedná o tuto chorobu, může napovědět průkaz specifických protilátek skupiny IgM v krvi a mozkomíšním moku, průkaz specifických virus neutralizujících protilátek či průkaz specifické sekvence DNA daného viru.

Možná vyšetření:

• ELISA test (enzyme-linked immunosorbent assay),
• neutralizační testy,
• detekce viru pomocí testu PCR,
• izolace viru buněčnou kulturou,
• testování mozkomíšního moku (CSF).

V rámci diferenciální diagnostiky je pak nutné odlišit západonilskou horečku od jiných onemocnění s podobnými příznaky. Patří sem například enterovirové infekce či bakteriální meningitida. Lékaři k rozpoznání konkrétní příčiny používají testování pomocí polymerázové řetězové reakce (PCR) a virové kultivace CSF (vyšetření mozkomíšního moku odebraného lumbální punkcí) používané k identifikaci specifického patogenu. [28, 29, 30, 31, 32]

Léčba západonilské horečky

Žádný specifický lék na západonilskou horečku v současné době neexistuje, a proto se terapie soustředí především na zmírňování jednotlivých symptomů. Lidé, u nichž se projeví mírné příznaky tohoto onemocnění, se nicméně většinou kompletně zotaví během jednoho týdne (uvádí se zhruba během 3–7 dnů), a to i bez jakýchkoliv léčivých přípravků. Mohou však pociťovat přetrvávající slabost a únavu (po dobu několika týdnů či měsíců).

Symptomatická léčba západonilské horečky spočívá především v rehydrataci a léčbě nepříjemných bolestí. V závažnějších případech je nemocným poskytována podpůrná péče, přičemž obvykle je nutné člověka hospitalizovat a nitrožilně mu podávat tekutiny či léky proti bolesti. V závislosti na tom, jak závažný je jeho stav, pak může člověk vyžadovat i podporu dýchání a nezbytná je samozřejmě prevence sekundárních infekcí. [33, 34, 35, 36, 37]

Možnosti prevence

Žádné očkování proti západonilské horečce dosud nebylo vyvinuto (pro koně nicméně vakcína existuje). Doporučuje se však podstoupit vakcinaci proti chorobám, jejichž původcem jsou viry patřící do čeledi Flaviviridae (například virus klíšťové encefalitidy). Pokud pak člověk západonilskou horečkou onemocní, měla by mít lehčí průběh.

Prevence se tedy soustředí spíše na snižování množství komárů, kteří jsou za přenos daného onemocnění zodpovědní (hlavně prostřednictvím likvidace líhnišť), a také na osobní ochranu před tímto nebezpečným hmyzem, což platí hlavně ve chvíli, kdy se člověk nachází v rizikových oblastech. Podle lékařů byste měli dodržovat následující opatření:

• používejte repelent k odpuzování hmyzu s obsahem DEET a pikaridinu,
• pokud používáte zároveň opalovací krém, nejprve naneste krém a teprve poté repelent, který byste si neměli smýt dříve než na konci dne,
• noste oblečení s dlouhými rukávy a nohavicemi, ponožky a pevnou obuv, abyste ochránili odhalenou pokožku před hmyzím bodnutím, a nezapomínejte na pokrývku hlavy,
• v rizikových oblastech, kde jsou komáři hodně aktivní, používejte ochranné sítě do oken a dveří a spěte pod moskytiérami,
• snažte se eliminovat pohyb kolem stojatých vod, kde se komáři hojně vyskytují,
• vyhýbejte se zbytečným venkovním aktivitám ve chvíli, kdy jsou komáři nejvíce aktivní (za svítání, za soumraku nebo v noci),
• při manipulaci s mrtvými či nemocnými zvířaty vždy používejte ochranné pomůcky. [38, 39, 40, 41, 42, 43]

Zdroje: cestovni-nemoci.cz, e15.cz, szu.cz, zuova.cz, wikiskripta.eu, klistova-encefalitida.cz, rehabilitace.info, cdc.gov, nhs.uk, who.int, ncbi.nlm.nih.gov, hopkinsmedicine.org, msdmanuals.com