Poruchy příjmu potravy mohou probíhat velmi nenápadně. Pacienta však často ohrožují na životě

Řada lidí touží po štíhlejší nebo svalnatější postavě, kvůli čemuž jsou schopní dramaticky změnit svůj životní styl. Shodit pár kilogramů prostřednictvím zdravého jídelníčku a pravidelného pohybu přitom většinou není na škodu. Pokud se ovšem z hubnutí a touhy po hezčím těle stane posedlost, objevit se může některá z poruch příjmu potravy, které člověka ohrožují po fyzické i psychické stránce.

Co jsou poruchy příjmu potravy?

Jako poruchy příjmu potravy (PPP) se označuje soubor duševních chorob, pro které je typická neschopnost přijímat potravu v přiměřeném množství. Zatímco někteří pacienti hladoví a jídlu se za každou cenu vyhýbají, další se snaží zabránit nárůstu hmotnosti cvičením nebo zvracením a jiní se zase nejsou schopní při jídle zastavit a v krátkém časovém úseku spořádají všechno, na co přijdou.

Společným znakem všech problémů, které se dají mezi poruchy příjmu potravy zařadit, je samozřejmě jídlo, touha po dokonalém vzhledu a zkreslené vnímání vlastního těla. Vše přitom často začíná nevinně, pouze jako snaha shodit pár nadbytečných kilogramů. Tato situace se ovšem postupem času může vymknout kontrole, což ohrožuje pacientovo duševní i fyzické zdraví.

Člověk s poruchou příjmu potravy většinou žije ve svém vlastním světě a dělá vše pro to, aby dosáhl svého ideálu krásy, s čímž si spojuje štěstí, spokojenost a lepší pozici ve společnosti. Z toho důvodu na sebe typicky klade obrovské nároky, což se dříve či později projeví v podobě dalších psychických a zdravotních problémů, které výrazně snižují kvalitu jeho života.

Různé formy poruch příjmu potravy se navíc mohou vzájemně kombinovat nebo se dokonce střídají. Pacienti se například přejídají, zvrací, drží hladovku a potom se celý tento cyklus opakuje. Ačkoliv by se však rádi cítili lépe, zároveň si chtějí zachovat štíhlou postavu. Právě z toho důvodu lidé často popisují poruchy příjmu potravy jako bludný kruh, z něhož není jednoduché vystoupit. [1, 2, 3, 4]

Kdo je nejvíce ohrožen?

V současné době se s poruchami příjmu potravy nejčastěji potýkají dospívající děvčata a mladé ženy, ale rozvinout se mohou prakticky u každého bez rozdílu věku, pohlaví nebo životní úrovně. Objevují se také u mužů nebo u starších osob a výjimkou nejsou ani poruchy příjmu potravy u dětí. Celosvětově pak údajně těmito chorobami trpí až 5 % populace.

S poruchami příjmu potravy se lékaři setkávají hlavně u pacientů v pubertě, kdy se dívky a chlapci začínají více zajímat o své tělo a chtějí se svým vrstevníkům i dalším lidem ve svém okolí zalíbit. Medián vzniku onemocnění je přitom 18–21 let. Celkový počet pacientů, kteří potřebují hospitalizaci, pak neustále roste a oproti dalším psychiatrickým diagnózám je mortalita údajně až dvojnásobná. Až u 40 % pacientů pak bylo popsáno také sebepoškozování či sebevražedné jednání. [5, 6, 7]

Příčiny vzniku PPP

Co přesně je za rozvoj těchto obtíží zodpovědné, lékaři prozatím nevědí. Etiopatogeneze je ale pravděpodobně multifaktoriální, přičemž existuje poměrně široký soubor faktorů, které mohou hrát při vzniku poruch příjmu potravy svou důležitou roli. Kromě genetiky, individuálního vývoje a osobnostních rysů sem patří především:

• biologické faktory,
• psychologické faktory,
• sociologické faktory.

Žádná specifická příčina, jejíž odstranění by automaticky vedlo k vyléčení poruch příjmu potravy, bohužel neexistuje. V praxi se navíc výše popsané faktory obvykle kombinují, a proto je nutné posuzovat každý případ individuálně. Kromě toho lékaři zvažují také vliv některých hormonů, neurotransmiterů, peptidů, orexigenních a anorexigenních látek.

Biologické faktory

Ačkoliv se poruchy příjmu potravy mohou rozvinout prakticky u každého člověka, svou roli zde samozřejmě hraje pohlaví i věk pacienta. Riziko je například mnohem vyšší u žen než u mužů, což je údajně způsobeno tím, že chlapci v pubertě nenabírají tolik tuku jako dívky, mívají vyšší sebevědomí a tolik se nestrachují o to, zda jsou v kolektivu oblíbení. Muži pak zároveň méně drží drastické diety.

Už ve věku 13 let není se svým vzhledem spokojeno 35 % děvčat a 13 % chlapců, přičemž až polovina dívek si v tuto chvíli přeje zhubnout a 40 % z nich se vědomě omezuje v jídle. Hlavním podnětem, který přispívá ke vzniku poruch příjmu potravy, přitom často bývá tělesné dozrávání v pubertě, což doprovází také různé hormonální změny. Dospívající osoby jsou pak také vnímavější, citlivější, zranitelnější a více spolu soupeří. Kromě toho z biologického hlediska může mít vliv také:

• Hubnutí prostřednictvím různých diet – pokud již člověk vyzkoušel větší množství různých způsobů, jak rychle zhubnout, a nebyl úspěšný, může ho to přivést k drastičtějším metodám.
• Neustálý kalorický deficit – riziko vzniku PPP se zvyšuje také u jedinců, jejichž energetický výdej je dlouhodobě vyšší než energetický příjem, k čemuž dochází třeba při intenzivním růstu, vlivem nadměrného cvičení nebo kvůli jinému onemocnění.
• Výskyt PPP v rodině – v případě, že někdo z příbuzných trpí poruchou příjmu potravy, se riziko jejího rozvoje výrazně zvyšuje.

Psychologické faktory

Zde se jedná hlavně o různé osobnostní rysy a rodinné vlivy, které posilují zájem o hubnutí nebo o vlastní postavu a vedou člověka k tomu, aby se snažil snižovat svou hmotnost za každou cenu (často pomocí drastických metod). V rámci psychologických faktorů přitom svou roli hrají především některé charakteristiky, které se mohou vyskytovat již před onemocněním:

• Perfekcionismus a vysoká sebekontrola – pacient se snaží vše dělat perfektně, má na sebe přehnané (často i nereálné) nároky a soustředí se pouze na dosažení úspěchu, a to například ve škole nebo ve sportu. Snaha o zhubnutí nebo celkovou změnu postavy pak může být nástrojem, jak svého cíle dosáhnout.
• Emoční labilita – pacienti bývají přecitlivělí, úzkostliví, sebekritičtí a často impulzivní, což se může projevit v mnoha různých oblastech.
• Vnitřní nejistota a nízké sebevědomí – pro pacienty trpící některou poruchou příjmu potravy je typické negativní sebehodnocení, které pak často vede k narušení vnímání tělesného vzhledu. Pošramocené sebevědomí navíc může vést k rozvoji dalších psychických problémů, a to včetně depresí a úzkostných stavů.

Kromě výše zmíněných faktorů si pak lékaři někdy dávají poruchy příjmu potravy do souvislosti také s dalšími problémy, které souvisí s psychickým a zdravotním stavem pacienta. Sem patří především hypersenzitivita, egocentrismus, sociální fobie, narcistická porucha osobnosti nebo třeba obsedantně kompulzivní porucha.

Svou roli ovšem hrají i faktory, které souvisí s fungováním pacienta v rodinném prostředí. Rodinní příslušníci, blízcí lidé a další jedinci v pacientově okolí jsou totiž velice důležití při formování představy o vlastním těle i při vytváření různých návyků (co se týče jídla, stolování, životního stylu, pravidelného pohybu). K rizikovým faktorům, které mohou mít na rozvoj poruchy příjmu potravy vliv, se řadí například:

• obezita v rodině,
• časté diety u někoho z blízkých,
• zvýšený důraz na výkon a sebekontrolu,
• nadměrná očekávání ze strany rodičů a blízkých,
• kritické komentáře ohledně vzhledu, váhy a jídla,
• nedostatek péče a empatie, celkové zanedbávání,
• závislost na alkoholu či psychoaktivních látkách v rodině,
• snaha vyhýbat se konfrontacím a komunikaci,
• spory v rodině a složité životní události,
• fyzické nebo sexuální zneužívání.

Sociologické faktory

Aby toho nebylo málo, na rozvoj poruch příjmu potravy často mívá vliv také rychle se měnící kultura, která se přehnaně soustředí na hmotnost a vzhled. Tyto kulturní trendy navíc neberou ohled na skutečnost, že každé lidské tělo je specifické a má své vlastní potřeby. Místo toho motivují pacienty ke snaze přiblížit se ideálu, který je pro mnohé nedosažitelný a navíc zdraví ohrožující. Konkrétně přitom může mít na vznik PPP vliv například:

• Ideál krásy propagovaný ve společnosti – pacienti často vidí vzor v modelkách, hercích a herečkách nebo jiných slavných osobnostech. Tito lidé bývají velice hubení a na sociálních sítích vystavují fotografie či videa, která se soustředí právě na jejich vzhled a postavu. Tomu se pak pacienti snaží co nejvíce přiblížit.
• Kult štíhlosti – lidé často považují štíhlé osoby za spokojenější a úspěšnější. Prostřednictvím snižování tělesné hmotnosti se tak snaží zlepšit své společenské postavení, což může vést až k rozvoji poruchy příjmu potravy.
• Body shaming – k rozvoji některé z poruch příjmu potravy může přispět také diskriminace ze strany okolí, šikana či odsuzování ostatních na základě jejich vzhledu a váhy, a to jak v reálném životě, tak prostřednictvím sociálních sítí.
• Izolace – problematický může být také nedostatečný kontakt s okolím, tedy samota a nedostatek přátel nebo blízkých osob, které by byly ochotné člověka vyslechnout. Prostřednictvím PPP si pacient navíc může vynucovat pozornost okolí, které se mu běžně nedostává.
• Profesní požadavky – některá povolání kladou na člověka po stránce vzhledu větší nároky než jiná a štíhlá postava se tak stává nezbytným předpokladem úspěšné kariéry. To je typické například pro modeling, tanec, balet nebo gymnastiku. [8, 9, 10, 11, 12]

Poruchy příjmu potravy: druhy

Podle Americké psychiatrické asociace (APA) a Světové zdravotnické organizace (WHO) dnes můžeme poruchy příjmu potravy rozdělit do několika specifických kategorií, což lékařům usnadňuje diagnostiku a následně i léčbu nemoci. Kromě toho pak existuje i řada blíže nespecifikovaných problémů, které se základním výčtem poruch úzce souvisí. Všechny tyto stavy přitom spojují extrémní problémy s jídlem, váhou a sebeobrazem, ale obvykle se liší svými příznaky.

Mentální anorexie

Asi nejznámější poruchou příjmu potravy je mentální anorexie (anorexia nervosa), pro kterou je typické odmítání jídla, zkreslené vnímání vlastního těla a neschopnost udržet si zdravou tělesnou váhu. Tento problém se přitom typicky objevuje hlavně u dospívajících dívek a mladých žen, ale postihuje také chlapce (v poměru 1:10 až 1:9).

Charakteristickým znakem mentální anorexie je úmyslné hladovění a snižování tělesné hmotnosti, k čemuž se často přidává i velký energetický výdej skrze nepřiměřené cvičení. Pacienti se snaží za každou cenu držet se omezujících pravidel, která si sami nastavili, což následně vede k hlubokému kalorickému deficitu a výraznému hubnutí.

Jedním z hodnotících kritérií pro mentální anorexii je BMI pod 17,5 nebo udržování tělesné hmotnosti na takové hodnotě, která je minimálně o 15 % nižší, než je pro pacientův věk a jeho výšku optimální. Svou váhu přitom pacienti snižují sami, a to dietami, zvracením, cvičením či za pomoci diuretik, laxativ a dalších léčiv. K tomu se navíc přidávají různé jídelní rituály a typický je i strach z tloušťky.

V extrémních případech konzumují lidé trpící mentální anorexií pouze nepatrné množství jídla nebo několik dní nic nepozřou. Důsledkem takového počínání pak mohou být různé psychické problémy, ale i somatické obtíže. U žen se jedná například o amenoreu, zatímco u mužů dochází ke ztrátě sexuálního zájmu. Pokud se nemoc rozvine před pubertou, typické je zastavení dalšího vývoje. Navíc se pak přidávají i další zdravotní komplikace včetně kolapsových stavů a kardiovaskulárních potíží.

Mentální bulimie

Další známou poruchou je mentální bulimie (bulimia nervosa), která se pojí s neodolatelnou touhou po jídle, což vede k záchvatovitému přejídání a následné snaze zbavit se kalorií jakýmkoliv způsobem. K tomu pacienti využívají především vyprovokované zvracení, ale také léčiva (diuretika, laxativa, tyreoidální preparáty).

Záchvaty přejídání se většinou objevují nějaký čas poté, kdy se lidé snaží dodržovat dietu, a jsou impulzivní. Myšlenkami na jídlo je pak ovlivněné veškeré prožívání pacienta, tedy strach z přibírání, úzkost i nenávist vůči sobě samému. Pocit přejedení navíc bývá velice relativní. Zatímco někdo opravdu zkonzumuje velké množství jídla, jiný si dopřeje pouze o něco málo víc, než zamýšlel.

Ztráta kontroly nad příjmem potravy se u pacientů následně pojí s extrémními výčitkami svědomí. Kromě zvracení a zneužívání projímadel tak často následuje kompenzační chování ve formě hladovek nebo přehnaného cvičení. Tohoto problému si ovšem jejich okolí nemusí všimnout, protože se v případě mentální bulimie obvykle nevyskytuje tak výrazný úbytek hmotnosti jako u anorexie.

Obecně je pak mentální bulimie hlavně problémem adolescentních a mladých žen (výskyt u 1–3 % populace), zatímco u mužů nebývá tento stav tak častý. Co se týče příznaků, s nimiž se bulimie pojí, typické jsou například otoky slinných žláz, bolesti břicha, problémy se zažíváním, celková únava, závratě či hypokalemická alkalóza.

Záchvatovité přejídání

V tomto případě se jedná o epizody přejídání bez následného kompenzačního chování(hladovění, cvičení, zvracení či užívání projímadel). Pacient přitom zkonzumuje velké množství jídla v krátkém čase, přestože nemá hlad ani na něj nemá chuť (často se jedná o pokrmy, které by si běžně nedal). Prostřednictvím jídla tak zahání osamělost, zoufalství, zklamání, nervozitu nebo třeba nudu. Jakmile dosáhne bolestivého pocitu přesycení, objevují se pocity viny, studu a selhání.

Pika

Tato porucha příjmu potravy se pojí s konzumací nepoživatelných předmětů bez jakékoliv kalorické hodnoty, jako je například vata, papír, vlákno (látky, chomáče vlasů), hlína, kamení nebo mýdlo. Tyto předměty pak v zažívacím traktu mohou způsobovat rozvoj řady zdravotních komplikací, a to včetně obstrukce nebo mechanického poškození. 

Ruminativní porucha

Jedná se o poruchu příjmu potravy, která se vyznačuje tím, že se pacientům vrací žaludeční obsah zpět do úst, oni ho pak opakovaně přežvykují, polykají nebo vyplivnou. K tomu obvykle dochází zhruba během prvních 30 minut po jídle. Často se to navíc děje mimovolně, bez jakékoliv výraznější snahy nebo zdravotních obtíží (nevolnost, bolesti).

Tato porucha se může rozvinout u dětí i u dospělých. V případě kojenců se objevuje mezi 3. a 12. měsícem věku a typicky sama vymizí. Pokud ne, může vést ke ztrátě hmotnosti a těžké podvýživě. U starších dětí a dospělých vyžaduje ruminativní porucha obvykle terapii, protože jinak způsobuje řadu zdravotních komplikací.

Nespecifické poruchy příjmu potravy

Tato onemocnění nesplňují kritéria k tomu, aby je bylo možné zařadit do výše uvedených kategorií. To ovšem nijak nesnižuje jejich závažnost. Patří sem například atypická mentální anorexie, atypická mentální bulimie či atypické záchvatovité přejídání, což jsou obtíže, kde chybí některé ze základních znaků, které jsou pro dané poruchy příjmu potravy typické.

Dále pak můžeme mezi nespecifické poruchy příjmu potravy zařadit třeba syndrom nočního přejídání, kdy pacient konzumuje velké množství jídla po večeři nebo uprostřed noci. To následně narušuje jeho spánek, způsobuje přibírání a může mít na svědomí i další komplikace. Někdy se pak tato porucha pojí také s anorexií nebo bulimií během dne.

Další problémy:

• Ortorexie – jedná se o patologickou posedlost zdravou výživou, kdy pacienti nejsou schopní pozřít nic jiného než zdravé pokrmy, které považují za vhodné (například žádné konzervační látky, barviva, bílou mouku…). Dodržování tohoto životního stylu jim nicméně zabírá mnoho času a strach z nezdravých pokrmů může vést k podváze.
• Bigorexie – jde o posedlost vlastní postavou, kdy se pacient snaží dosáhnout výrazné fyzické zdatnosti a nabrat co nejvíce svalové hmoty. Tento jev se typicky objevuje u kulturistů (hlavně u mužů), kteří si stále připadají slabí nebo malí, a proto zneužívají anabolické steroidy nebo jiné látky, jež podporují růst svalové hmoty.
• Drunkorexie – tato forma chování kombinuje strach z přibírání a touhu dopřát si ve větším množství alkohol. Z toho důvodu pacienti záměrně redukují množství přijaté potravy, aby tak snížili příjem energie a mohli si dovolit zkonzumovat větší množství alkoholu, který je kalorický.
• Přejídání spojené s jinými psychickými poruchami – například reakce na stres, přičemž důsledkem bývá obezita, která se pak pojí s depresemi, úzkostnými stavy a somatickými problémy.
• Zvracení spojené s jinými psychickými poruchami – bývá většinou reakcí na stres.
• Syndrom vybíravosti v jídle – jde o problém, který se vyskytuje u dětí. Ty konzumují pouze omezený rozsah jídel (většinou maximálně dvě až tři potraviny).
• Syndrom pervazivního odmítání – pacienti v tomto případě odmítají některé ze základních činností, jako je konzumace jídla nebo pití, mluvení nebo třeba chůze.
• Restriktivní porucha příjmu potravy (ARFID) – pacienti sice neřeší svůj vzhled a hubnutí, ale některým potravinám se vyhýbají kvůli tomu, jak vypadají, jakou mají konzistenci nebo třeba jak chutnají. Často jde o následek negativní zkušenosti z minulosti, přičemž obávané potraviny pak vyvolávají v lidech pocity strachu a úzkosti. [13, 14, 15, 16, 17, 18]

Jak poznat poruchu příjmu potravy?

Na to, že se někdo z lidí ve vašem okolí potýká s určitou poruchou příjmu potravy, vás může upozornit třeba specifické chování při jídle, které se od běžného stravování v určitých aspektech liší. Pokud jde o to, čeho konkrétně si všímat, patří sem například:

• zvýšená konzumace dietních potravin,
• důkladné přežvykování každého sousta,
• krájení potravin na malinké kousky,
• snaha jíst velice pomalu,
• vynechávání některých jídel,
• vyřazení některých potravin z jídelníčku,
• velmi omezený výběr konzumovaných potravin,
• striktní dodržování pravidel (jedení jen v určitých časech),
• výmluvy (nemám hlad, bolí mě břicho, už jsem jedl/a…),
• epizody, kdy pacient sní obrovské množství jídla,
• opakované diskuse či hádky ohledně jídla.

Kromě tohoto nápadného chování při jídle můžete u pacienta obvykle zaznamenat rychlý nebo velmi dramatický úbytek na váze. Zároveň si lidé často všímají, že postižený sám sebe neustále považuje za příliš tlustého, i když ho tak ostatní nevnímají, a také se pořád srovnává s jinými štíhlými osobami. Navíc pak velmi často kontroluje svou hmotnost nebo se hodnotí v zrcadle.

Mezi další zvláštnosti, kterých si u pacientů trpících poruchou příjmu potravy můžete všimnout, se dále řadí skutečnost, že z lednice nebo ze spíže mizí potraviny a postižený hromadí jídlo na nezvyklých místech. Může také utrácet peníze za nezdravé potraviny, kupovat si projímadla nebo se zajímat o hubnoucí přípravky.

Příbuzní ani jiné blízké osoby nemusí poruchu příjmu potravy u nemocného vůbec rozpoznat a často je na nějaký problém upozorní až tělesné příznaky a zdravotní komplikace. Pokud ale máte podezření, že se něco takového děje, ideální je konzultovat situaci s dětským či ošetřujícím lékařem, nebo případně s psychologem či psychiatrem. [19, 20, 21, 22]

Důsledky poruch příjmu potravy

Ať už se projeví porucha příjmu potravy u dětí, nebo postihne dospělého pacienta, vždy se pojí s řadou specifických projevů. Nemocní na tom pak bývají z dlouhodobého hlediska velmi špatně po psychické, ale také po fyzické stránce, přičemž v nejhorším případě může být důsledkem tohoto duševního onemocnění dokonce i smrt pacienta.

Strava poskytuje lidem energii i důležité živiny (minerály, vitamíny), které jsou pro fungování organismu nezbytné. Pokud člověku dlouhodobě schází, tělo není schopné plnit funkce normálním způsobem. Jednotlivé následky se pak mohou u různých poruch příjmu potravy lišit, ale společným znakem bývá skutečnost, že se některé děje v organismu výrazně omezí.

Psychické obtíže:

• výčitky svědomí,
• pochyby o sobě samém,
• celková podrážděnost,
• neschopnost koncentrace,
• strach z přibírání,
• uzavřenost,
• pocity osamělosti,
• deprese a úzkosti,
• dodržování rituálů,
• obsedantní myšlenky,
• ztráta zájmu o okolí,
• zhoršené mezilidské vztahy.

Fyzické obtíže:

• ztráta menstruace,
• problémy s plodností,
• zvýšená kazivost zubů,
• horší kvalita nehtů,
• vypadávání vlasů,
• zhoršení kvality pokožky,
• řídnutí kostí (osteoporóza),
• chronická únava,
• snazší vznik modřin,
• ztráta svalové hmoty,
• nízký krevní tlak,
• motání hlavy,
• dehydratace,
• poruchy spánku,
• trávicí obtíže (bolesti břicha, průjem, zácpa),
• anémie vlivem nedostatku železa,
• zpomalení srdeční frekvence až srdeční selhání. [23, 24, 25]

Léčba PPP

Přemýšlíte, jaká existuje pro poruchy příjmu potravy léčba a jakým způsobem můžete někomu z vašich blízkých, který se s tímto problémem potýká, nejlépe pomoci? Na řešení dané situace by člověk nikdy neměl být sám. Potřebuje tedy nejen pomoc odborníků (členové multioborového týmu včetně ošetřujícího lékaře, nutričního terapeuta a psychoterapeuta), ale i podporu rodiny a přátel.

Vyléčit poruchu příjmu potravy rozhodně není jednoduché, protože pacienti obvykle mají v sobě tento problém hluboce zakořeněný a nechtějí se svého snu o štíhlé postavě vzdát. Z toho důvodu je nutné soustředit se především na změnu jídelního chování a pacientovy motivace. Léčba přitom musí být komplexní a měla by být také individuální.

Pokud jde o konkrétní léčebné metody, obvykle se kombinuje hlavně psychoterapie a farmakoterapie (v rámci ambulantní péče), přičemž některé případy vyžadují také hospitalizaci. Cílem terapie by pak měla být hlavně léčba dlouhodobých tělesných obtíží a podvýživy, dále pochopení příčin onemocnění a role nemoci v životě pacienta, ale i změna životního stylu nemocného.

Realimentace

Při vážném ohrožení pacientova zdravotního stavu je nutná hospitalizace na JIMP. Lékaři přitom sledují několik kritérií, jako je například hmotnost pod 85 % standardní váhy, puls pod 40 tepů za minutu a krevní tlak pod 90/60 mmHg (u dospělých) či 80/50 mmHg (u dětí). Kromě toho je nutné dávat pozor na dehydrataci, hypotermii, hypoglykémii, hypokalémii a hrozbu renálního, jaterního či srdečního selhání.

Hospitalizace pak často vyžaduje, aby byla zavedena výživa sondou a parenterální výživa. Lékaři se ovšem snaží co nejdříve přistoupit k částečnému perorálnímu podávání potravy. Důležité je přitom vyhnout se refeeding syndromu, který může být nežádoucím účinkem realimentace. Ten totiž způsobuje řadu zdravotních obtíží a ohrožuje pacienty na životě.

Dále by pak v každém případě měla následovat hospitalizace na psychiatrickém oddělení nebo na specializovaných jednotkách určených přímo pro terapii poruch příjmu potravy (Centrum pro poruchy příjmu potravy). To se doporučuje hlavně v případě, že se u pacienta vyskytne hlubší depresivní syndrom, došlo k sebevražednému jednání nebo jej trápí suicidální myšlenky.

Psychoterapie

Výběr vhodné léčebné metody v tomto případě závisí na několika různých faktorech, kam patří hlavně pacientova motivace, spolupráce s rodinou nebo třeba fáze onemocnění a délka jeho trvání. Svou roli zde ale samozřejmě hraje také osobnost terapeuta. Konkrétně se pak často využívají tyto terapeutické postupy:

• kognitivně-behaviorální terapie,
• interpersonální psychoterapie,
• psychodynamická psychoterapie,
• rodinná a vícerodinná terapie,
• psychoedukace a podpora pečujících jedinců,
• svépomocné skupiny vedené odborníky,
• intervence prostřednictvím sociálních sítí.

Farmakoterapie

Ačkoliv podávání medikamentů nepatří v případě poruch příjmu potravy mezi metody první volby, v některých případech se lékaři farmakoterapii nevyhnou. Pacienti nejčastěji užívají antidepresiva, ale od těch tricyklických se vzhledem k jejich nežádoucím účinkům v průběhu let ustoupilo. Jedná se ovšem pouze o léčbu podpůrnou, která mírní doprovodné příznaky (deprese, úzkosti, nutkavé myšlenky). Dále se používají třeba antipsychotika a anxiolytika. [26, 27, 28, 29, 30]

Zdroje: medicinapropraxi.cz, wikiskripta.eu, nzip.cz, psychologicke-poradenstvi.com, prevence-praha.cz, adiktologie.cz, healthline.com, mayoclinic.org, gymbeam.cz