Žloutenka typu C se přenáší krví. Většina nakažených o své nemoci neví

Co je žloutenka C?

Jedná se o infekční zánětlivé onemocnění jater, jehož původcem je virus hepatitidy C (HCV). Podle lékařů se údajně s nákazou celosvětově potýká zhruba 170 milionů osob, přičemž až tři čtvrtiny z nich o své chorobě nemají ponětí. Na území České republiky je pak infikováno zhruba 0,5 % populace (někdy se uvádí až 1 %) a lékaři každoročně zaznamenají asi 800–1000 nových případů.

Žloutenka C může dlouho probíhat bezpříznakově, nebo se u pacientů manifestují pouze nespecifické projevy, jako je únava, ztráta chuti k jídlu či svědění pokožky. Zhruba 15–20 % nemocných se s infekcí vypořádá a uzdraví se. U většiny pacientů však po letech žloutenka typu C přechází do chronického stádia, což způsobuje jaterní cirhózu, vznik rakoviny a selhání jater.

Virové hepatitidy

Žloutenka typu C patří do skupiny známých virových hepatitid (A, B, C, D, E a G), což jsou zánětlivá onemocnění jaterní tkáně virového původu. Z terminologického hlediska však hepatitida není to samé co žloutenka. V prvním případě jde o nemoc, která se rozvíjí v důsledku infekce, ve druhém případě pouze o příznak řady různých chorob. Ačkoliv tedy lidé používají pojmenování žloutenka C, správný termín je virová hepatitida C.

Žluté zbarvení kůže a sliznic, které se označuje jako žloutenka nebo ikterus, může pacient pozorovat ve chvíli, kdy se v jeho krvi a tkáních zvýší koncentrace odpadní látky, které se říká bilirubin. K tomu dochází třeba z důvodu neprůchodnosti žlučových cest nebo kvůli celkovému postižení jater. Někdy pak může žloutenka doprovázet také výše zmíněné infekční hepatitidy (játra nemohou bilirubin zpracovat a odvést z těla pryč).

Zdroj nákazy

Původcem onemocnění je virus hepatitidy C (HCV). Jde o malý, obalený, jednořetězcový pozitivní RNA virus, který vědci poprvé zkoumali v 70. letech 20. století, kdy se začaly množit případy hepatitidy u pacientů po krevní transfuzi. Vzhledem k tomu, že do té doby byly známé pouze dva základní typy virových hepatitid (typ A a typ B), choroba si vysloužila jméno non-A, non-B hepatitida.

Existenci viru hepatitidy C objevil roku 1989 výzkumný tým doktora Michaela Houghtona. O rok později se vědcům podařilo připravit první protilátky a vyvinout způsob, jak virus v těle pacienta detekovat. V roce 1992 pak bylo zavedeno plošné testování dárců krve a roku 1995 si lékaři poprvé mohli zobrazit virus prostřednictvím elektronového mikroskopu.

Lékaři dnes rozlišují 6 různých genotypů viru hepatitidy C (1–6) a také celou řadu subtypů, které se označují malými písmeny abecedy. Na území České republiky se vyskytuje především genotyp 1b. Ve Francii pak dominuje genotyp 3, na Ukrajině genotyp 2 a ve Spojených státech zase genotyp 1. Vlivem migrace obyvatel se ale rozložení výskytu mění.

Žloutenka C přenos

Jak se přenáší žloutenka typu C? Virus HCV se mezi lidmi může šířit hned několika různými způsoby, a to konkrétně krví, pohlavním stykem nebo při porodu z matky na dítě. Zatímco v rozvinutých státech je na vině nejčastěji nitrožilní aplikace drog, v rozvojových zemích stále dominují krevní transfuze, špatné lékařské postupy a kontaminované nemocniční vybavení.

Přenos ve zdravotnických zařízeních

Do roku 1992, kdy došlo k zavedení plošného testování dárců, byli pacienti infekci vystaveni především ve zdravotnických zařízeních, kde hlavní riziko infekce představovaly krevní transfuze, krevní produkty a orgány určené k transplantaci. Přímý kontakt s krví nakažených byl v tomto případě rizikový nejen pro pacienty, ale také pro lékařské pracovníky.

Největší nebezpečí přitom hrozilo pacientům, kteří museli podstoupit krevní transfuzi opakovaně, či osobám, jimž byly poskytovány krevní deriváty. Šlo například o náhradu faktorů srážení krve z důvodu hemofilie nebo o Rh-negativní matky, kterým byl aplikován imunoglobulin. Problematická pak byla samozřejmě i hemodialýza či transplantace orgánů.

V méně vyspělých oblastech dochází k přenosu infekce ve zdravotnických zařízeních i dnes. Vzhledem k souvisejícím nákladům totiž některé země ani v současné době testování potenciálních dárců neprovádějí. Obrovský počet nakažených pak zaznamenali lékaři například v Egyptě, kde se nemoc rozšířila při masové očkovací kampani proti schistosomóze, kdy se nepoužíval sterilní materiál.

Kromě krevních transfuzí může být problematické také některé nemocniční vybavení a špatné lékařské postupy. Virus hepatitidy C se tak může šířit například opakovaným používáním jehel a injekčních stříkaček, nesterilizovaného zdravotnického materiálu či opakovaným využitím lékovek, infuzních vaků a nesterilních chirurgických nástrojů.

Nitrožilní aplikace drog

V současné době hrozí největší riziko nákazy při nitrožilní aplikaci drog, kdy lidé sdílejí stejné jehly. Virus hepatitidy C totiž dokáže mimo lidský organismus přežít velice dlouho. V použité injekční stříkačce, na které zůstaly stopy krve, se může vyskytovat ještě dalších 60 dnů. V ampulce s vodou pak vydrží zhruba 3 týdny a na površích kontaminovaných infikovanou krví až 2 týdny.

Tetování a piercingy

Dalším způsobem, jak se přenáší žloutenka C, je tetování nebo aplikace piercingů, a to hlavně v případě, že tyto metody nejsou prováděny za přísně sterilních podmínek. Kromě sdílení tetovací jehly je rizikové také využití kontaminovaných barev. V dnešní době ovšem v tetovacích salónech platí přísná hygienická pravidla a jejich návštěva by tedy měla být bezpečná. Pozor si však dejte na neprofesionální tatéry či neodbornou aplikaci piercingů, kde podmínky nejsou dostatečně sterilní.

Kontakt s krví

Jelikož se žloutenka typu C mezi lidmi šíří infikovanou krví, k jejímu přenosu může dojít také prostřednictvím kontaminovaných předmětů. Rizikové je například používání společných hygienických potřeb, které mohly přijít do styku s krví infikované osoby. Sem patří třeba žiletky, zubní kartáčky, pilníky nebo další pomůcky pro manikúru a pedikúru.

Lidé by pak měli být samozřejmě opatrní hlavně při výskytu jakýchkoliv řezných ran, krvácivých boláků a dalších poranění. Ačkoliv si ale mnozí myslí, že rizikový je veškerý kontakt s nakaženou osobou, hepatitidou C se nenakazíte příležitostnými doteky (objetí, podání ruky), sdílením nádobí a příborů ani kapénkami (kýcháním, kašláním).

Pohlavní styk

Riziko nákazy při pohlavním styku je poměrně nízké. Podle lékařů jsou v tomto případě nejvíce ohroženi promiskuitní lidé či osoby, které provozují rizikové sexuální praktiky, kdy může dojít k poranění (například anální styk). Pozor by si měli dát také jedinci, kteří provozují intimní styk při výskytu infekce HIV nebo genitálních vředů.

Přenos na dítě

Stejně jako v případě pohlavního styku ani přenos žloutenky typu C z matky na dítě není příliš častý. Miminko se přitom může nakazit jak v průběhu těhotenství, tak i během porodu (obzvlášť ve chvíli, kdy příchod dítěte na svět trvá delší dobu). Co se týče přenosu HCV během kojení, neexistují důkazy, že by k tomu skutečně někdy došlo. Nakažená matka by se ovšem kojení měla vyhnout v případě, že jsou její bradavky popraskané a krvácejí nebo je virová zátěž příliš vysoká.

Žloutenka C: inkubační doba

Inkubační doba žloutenky typu C je velmi individuální. Zatímco u některých pacientů se prvotní příznaky projeví již během dvou týdnů, jiní problémy zaznamenají až za půl roku. Podle lékařů se tedy jedná zhruba o rozmezí od 15 do 160 dnů, ale nejčastěji se inkubační doba pohybuje kolem 50 dnů.

Jaké má žloutenka C příznaky?

Virus hepatitidy C poškozuje jaterní buňky dvěma různými způsoby, a to buď přímo (cytopatický efekt), nebo nepřímo, tedy imunitní reakcí organismu na infikovanou jaterní buňku (cytolytický efekt). U pacientů se pak může rozvinout akutní infekce, která v mnoha případech probíhá asymptomaticky nebo ji doprovází pouze nespecifické obtíže, či chronická infekce.

V akutní fázi onemocnění bývají příznaky velice mírné a často připomínají běžné nachlazení. Z toho důvodu jim pacient obvykle nevěnuje žádnou zvláštní pozornost a téměř nikdy si obtíže s rozvojem hepatitidy C nespojí. Mezi nespecifické příznaky žloutenky typu C, s nimiž se nakažení mohou setkat, patří například:

• nechutenství,
• nevolnost,
• zvýšená teplota,
• bolesti svalů a kloubů,
• celková únava a slabost,
• úbytek hmotnosti,
• svědění pokožky,
• poruchy soustředění,
• napětí v pravém podžebří,
• trávicí obtíže, zvracení.

Akutní příznaky vyvolává virová hepatitida C pouze u malého množství nakažených. V takovém případě se může rozvinout žloutenka, která způsobí zežloutnutí pokožky a očního bělma. Že je něco v nepořádku, ale mohou signalizovat také další příznaky, jako je tmavá moč nebo šedá stolice.

Zhruba 15–20 % pacientů se pak s akutní infekcí vypořádá a postupem času se uzdraví. U drtivé většiny nemocných však hepatitida C přechází do chronického stádia, které zpočátku také probíhá bez jakýchkoliv výraznějších symptomů. Pacienti ovšem mohou pociťovat zvýšenou únavu. Jelikož se jejich organismus nedokáže viru zbavit, rozvíjí se chronický zánět jater.

Takto probíhající infekce játra celkově poškozuje a u nemocného se během několika let může objevit jaterní cirhóza, která je častější u mužů, alkoholiků, HIV pozitivních pacientů a jedinců nakažených zároveň i hepatitidou B. V rámci těchto komplikací dochází ke zvýšené tvorbě vaziva a probíhá uzlovitá přestavba jaterních buněk, což způsobuje, že přestávají plnit svou funkci.

Hepatitida typu C ovšem může být diagnostikována až v pokročilé fázi jaterního selhání, pro které jsou typické různé symptomy. Mezi příznaky žloutenky C, která již přešla do chronického stádia, se řadí především:

• žloutenka,
• otékání končetin,
• ascites (nahromadění tekutiny v břišní dutině),
• krvácení do trávicího traktu,
• snazší rozvoj modřin a krvácení,
• vysoký krevní tlak v žíle vedoucí do jater,
• rozšíření žil (v oblasti žaludku a jícnu),
• poškození mozku.

V cirhotických játrech může postupem času vzniknout nádor, který lékaři označují jako hepatocelulární karcinom (rakovina jater). Hepatitida C bývá ale rovněž spojována se Sjögrenovým syndromem, s chronickým onemocněním kůže, s cukrovkou, s non-hodgkinskými lymfomy nebo třeba s abnormálně sníženým počtem krevních destiček.

Diagnostika

Jak poznat žloutenku typu C? Vzhledem k tomu, že průběh onemocnění bývá ve většině případů bezpříznakový, akutní žloutenku C se podaří diagnostikovat pouze výjimečně. Z toho důvodu lékaři hepatitidu C obvykle odhalí až v jejím chronickém stádiu. I v tomto případě se však často jedná o náhodu, kdy diagnóza vyjde najevo třeba při vyšetření krve z jiného důvodu.

Virovou hepatitidu typu C se často podaří odhalit třeba při testování kvůli jinému zdravotnímu problému, jako je porucha funkce štítné žlázy nebo onemocnění ledvin. Kromě toho ji mohou lékaři zaznamenat během cíleného vyhledávání jedinců s rizikem infekce v minulosti, a to hlavně na základě znalosti konkrétních rizikových faktorů pro přenos žloutenky typu C (tzv. screening).

Testy na žloutenku typu C by v každém případě měli podstoupit pacienti, které trápí neurčité trávicí obtíže, lidé se zvýšenými jaterními testy nejasné příčiny nebo osoby, u kterých byla nově odhalena jaterní cirhóza. Pokud jde o to, jak funguje diagnostika žloutenky C, samotný průkaz infekce se provádí sérologickým vyšetřením.

Jedná se o vyšetření tzv. anti-HCV protilátek v krvi a pro definitivní potvrzení se pak přidává také přímý průkaz virové nukleové kyseliny (HCV RNA), pomocí kterého je možné zjistit konkrétní množství viru v krvi a jeho přesný genotyp (v České republice obvykle 3, 1b nebo 1a). Pokud je tento test negativní, znamená to, že pacient infekci prodělal, ale podařilo se mu virus eliminovat v akutní fázi.

Protilátky anti-HCV po prodělané žloutence C i po jejím úspěšném vyléčení zůstávají v krvi pacienta po celý zbytek života. Nejsou ovšem schopné zabránit nové infekci, a proto se člověk při rizikovém chování může znovu nakazit. Zobrazovací metody (například ultrazvuk břicha) v diagnóze nepomohou, ale díky nim je možné zaznamenat změny typické pro jaterní cirhózu nebo časná ložiska rakoviny. Cirhózu lze navíc potvrdit jaterní biopsií a jaterní elastografií.

Léčba žloutenky typu C

Pokud u vás nebo u někoho z vašich blízkých lékaři potvrdili přítomnost hepatitidy typu C, jistě vás zajímá, jakou má žloutenka C léčbu a co můžete udělat pro to, abyste se v budoucnu vyhnuli závažným zdravotním komplikacím. V minulosti byl jedinou možností léčby interferon alfa (později v kombinaci s ribavirinem), který se pacientům aplikoval v injekcích.

Tato terapie nespecificky stimulovala imunitní systém, který začal proti viru sám bojovat. S její aplikací ovšem souvisela také celá řada nežádoucích účinků, a to včetně váhového úbytku, padání vlasů nebo deprese. Prostřednictvím daných režimů se vyléčila zhruba polovina všech pacientů, přičemž terapie trvala 24 nebo 48 týdnů.

Od roku 2014 jsou k dispozici přímo působící antivirotika(DAA neboli Directly Acting Antivirals), což jsou léky, které jsou schopné zabránit množení viru v jaterní buňce, a to v bezinterferonovém a často i bezribavirinovém režimu. Léky s různým mechanismem účinku se většinou kombinují do jedné tablety, jejíž účinnost je vysoká a nežádoucí účinky minimální.

Doba léčby v současné době nepřesahuje 12 týdnů a injekce interferonu již vůbec nejsou potřebné. Při posuzování, které probíhá jeden rok a dva roky po ukončení léčby, může lékař označit pacienta za vyléčeného, pokud je HCV RNA negativní, virus v krvi již není přítomen a pacient dosáhl „setrvalé virologické odpovědi“. V takovém případě již není infekční pro své okolí.

Protivirové kombinace v ČR:

• lék Harvoni – kombinace sofosbuviru a ledipasviru,
• lék Zepatier – kombinace grazopreviru a elbasviru,
• lék Maviret – kombinace glekapreviru a pibrentasviru,
• lék Epclusa – kombinace sofosbuviru a velpatasviru,
• lék Vosevi – kombinace sofosbuviru, velpatasviru a voxilapreviru.

Podle toho, o jaký konkrétní genotyp viru hepatitidy C se jedná, lékaři mohou, nebo nemusí kombinovat léčbu přímo působícími antivirotiky také s ribavirinem. Nežádoucí účinky bývají v obou případech mírné a úspěšnost léčby se pohybuje kolem 97 %. Problematická ovšem může být skutečnost, že je léčba žloutenky C velmi finančně náročná.

Žádná speciální dieta při hepatitidě C není během léčby nutná. Vhodné je ovšem omezit konzumaci alkoholu na minimum, protože přispívá k rychlejšímu poškozování jaterní tkáně. Stejně tak je dobré udržovat si optimální váhu. Ztučnění jater při obezitě totiž také může výrazně narušit funkci jater. Při těžkém poškození jaterní tkáně je možné zvážit transplantaci jater, ale ne každý pacient může tento náročný zákrok podstoupit.

Prevence

Přemýšlíte, zda je možné se rozvoji tohoto onemocnění nějakým způsobem bránit? Vzhledem k vysoké variabilitě viru bohužel žádné očkování proti žloutence typu C není k dispozici. Snížit pravděpodobnost výskytu tohoto onemocnění je možné prostřednictvím screeningových vyšetření rizikových jedinců. Lidé by se zároveň měli vyhýbat rizikovému chování (tetování v neprofesionálních salonech, promiskuita a podobně).

Zdroje: ikem.cz, stefajir.cz, wikiskripta.eu, mojemedicina.cz