Co je endoskopie?
Co se dozvíte v článku
Pod názvem endoskopie se ukrývá vyšetření vnitřních orgánů a dutin prostřednictvím speciálních optických přístrojů, kterým se říká endoskopy. Kromě toho, že si lékaři díky těmto metodám mohou prohlédnout pacientovy dutiny, však umožňují také odběr vzorků k dalšímu histologickému nebo cytologickému vyšetření (biopsie), jednoduchý chirurgický výkon nebo i složitější operace.
Právě z toho důvodu endoskopie dosáhla velkého rozšíření v celé řadě medicínských odvětví. Do tělních dutin se přitom endoskopy obvykle zavádějí přirozenými tělními otvory (fyziologickými cestami), takže při vyšetření nedochází k narušení sledovaných orgánů. V některých případech, jako je třeba laparoskopie či mediastinoskopie, však lékaři musí tyto otvory uměle vytvořit.
Endoskopie vedená fyziologickými cestami:
- perorální (ústy),
- transnazální (nosem),
- otiatrická (ušima),
- uretrální (močovou trubicí),
- vaginální (pochvou),
- rektální (konečníkem).
Endoskopie vedená uměle vytvořenými cestami:
- kožním řezem,
- slizničním řezem,
- otvorem v kostní stěně,
- preparací vazivovou tkání.
K tomu, aby mohli lékaři prohlédnout tělní dutiny a hlouběji uložené duté orgány, slouží speciálně upravené tubusy či ohebné konduktory s vláknovou optikou. Podle cíle se pak endoskopické metody dělí na diagnostické či léčebné, přičemž se postupně rozšiřuje spektrum léčebných výkonů, které lze endoskopicky provést, což pacienty ušetří náročnějších chirurgických zákroků.
Historie endoskopických vyšetření
První jednoduché metody, které se používaly k vyšetřování dobře dostupných dutin (například dutiny nosní), jsou datovány již do 12. století, kdy se místo endoskopů používala jednoduchá zrcátka. O zobrazování vnitřních dutých orgánů se pak lidé začali pokoušet v 19. století, přičemž používali ridigní přístroje, které tvořil pevný tubus.
Úplně první gastroskop určený k vyšetření žaludku roku 1868 zkonstruoval Adolph Kussmaul, který se inspiroval polykači mečů. Problémem těchto prvotních přístrojů však bylo složité zavádění a nedostatečné osvětlení vyšetřovaného prostoru (dříve se používaly svíčky). Velkou revoluci proto představovalo vytvoření flexibilních endoskopů, kde je obraz přenášen soustavou světelných vláken.
První ohebný endoskop, který byl učený k vyšetření žaludku a jícnu, představil Basil Hirschowitz roku 1957 na schůzi Americké gastroenterologické společnosti. Později svůj přístroj ještě zdokonalil tím, že ho obohatil o zdroj studeného světla, které na konec přivádí svazek optických vláken, a zároveň přidal kanálek vhodný k odběru vzorků.
Během 80. let 20. století se pak objevily také první videoendoskopy, kde je obraz na konci přístroje snímán pomocí čipu, což lékařům umožňuje pohodlnější sledování na monitoru, další zpracování záběrů a samozřejmě také jejich archivaci. Následně se endoskopie začala používat v celé řadě medicínských odvětví a rozšířilo se také spektrum léčebných zákroků, které je pomocí této metody možné provést.
Zavedení endoskopických metod tak lékařům umožnilo provádět celou řadu vyšetření, která by v minulosti vyžadovala operační zákrok. Dnes tedy kromě odebrání vzorků tkáně mohou realizovat také zástavu krvácení, vytáhnutí cizího tělesa, rozšíření zúžených míst, zavádění stentů, úplné odstranění abnormální tkáně (polypy) či extrakci žlučových kamenů.
Kromě toho endoskopie nahradila také jiné, do té doby prováděné operativní přístupy, jako bylo například odstranění žlučníku. Dalším pokrokem na tomto poli se pak stalo spojení dvou různých metod, a to konkrétně endoskopie a sonografie, což umožnilo lékařům provádět detailní ultrazvuková vyšetření, ale také drobnější výkony v okolí dutých orgánů.
Druhy endoskopie
V dnešní době existuje velké množství různých endoskopických metod, které slouží k vyšetření různých částí lidského těla, kam patří oblast hlavy, hrudník, klouby, zažívací trakt, dutina břišní, dýchací cesty nebo třeba močové a pohlavní ústrojí. Mezi nejpoužívanější typy endoskopií se momentálně řadí:
- artroskopie – vyšetření kloubů nebo léčba kloubního prostoru po zavedení endoskopu do kloubní dutiny skrze malou operační ránu,
- bronchoskopie – vyšetření dolních cest dýchacích, tedy dýchací trubice a plicního prostoru, které slouží k odhalení infekcí a zánětů, bronchitidy, abscesů, nádorů, tuberkulózy či alveolitidy,
- flexibilní laryngoskopie a laryngoskopické zrcátko – vyšetření hrtanu,
- laryngostroboskopie – vyšetření hlasivek,
- ezofagoskopie – vyšetření jícnu,
- gastroskopie – zobrazení jícnu, žaludku a horní části dvanáctníku, které slouží k diagnostice vředů, potenciálních zdrojů krvácení, odhalení brániční kýly, zánětu jícnu nebo třeba žaludečních vředů,
- duodenoskopie – vyšetření dvanáctníku,
- enteroskopie – vyšetření tenkého střeva, dnes převážně jednobalónová či dvojbalónová enteroskopie či kapslová enteroskopie,
- kolonoskopie (koloskopie) – vyšetření tlustého střeva používané k odhalení polypů, vředů nebo zánětů, ale také k vyjmutí cizích předmětů,
- rektoskopie – vyšetření konečníku,
- endoskopická retrográdní cholangiopankreatikografie (ERCP) – zobrazení jaterních a žlučových cest, vývodu slinivky břišní či močového měchýře k odhalení kamenů, překážek a různých problémů (například cirhóza, nádory jater a pankreatu, močové kameny či pseudocysty),
- thorakoskopie – vyšetření hrudní dutiny a osrdečníku, které slouží k odhalení nemocí plic či pohrudnice a také k odebrání potřebných vzorků,
- mediastinoskopie – invazivní metoda, která umožňuje vyšetřit uzliny v mezihrudí a odebrat místní tkáň,
- kolposkopie – vyšetření pochvy a děložního čípku, které slouží k odhalení časných nádorových změn,
- hysteroskopie – vyšetření děložní dutiny a kanálu děložního hrdla,
- cystoskopie – vyšetření močového měchýře, močové trubice, močových drah a prostaty,
- laparoskopie – vyšetření dutiny břišní a jejích orgánů, které umožňuje provést i celou řadu operačních zákroků,
- otoskopie – vyšetření zevního zvukovodu a ušního bubínku,
- rhinoskopie – vyšetření nosní dutiny pomocí zrcátka,
- oftalmoskopie – vyšetření očního pozadí.
Kromě výše zmíněných endoskopických metod se často využívá také endoskopická biopsie, což je označení pro odebrání živé tkáně z různých částí povrchu nebo vnitřního tělního prostoru a následné zkoumání mikroskopickou cestou. To se zpravidla provádí při podezření na přítomnost nádorů (benigních i maligních) nebo také různých zánětů.
Lékaři pak samozřejmě rozlišují i celou řadu dalších specifických endoskopických vyšetření a zákroků, které nejsou mezi lidmi tak známé. Jedná se například o anoskopii (vyšetření řitního kanálu), amnioskopii (vyšetření plodového vaku), cysternoskopii (vyšetření koutku mostomozečkového), pyeloskopii (vyšetření ledvinové pánvičky) a mnoho dalších.
Jaké endoskopy se používají?
Zatímco dříve byly k dispozici pouze pevné (neohebné, rigidní) trubice, později se začaly používat novější, ohebné přístroje, pomocí kterých je možné proniknout skrze různá zakřivení, a to například do celé zažívací trubice nebo do jednotlivých větví průdušek. V těchto endoskopech je pak obraz přenášen skleněnými vlákny a na konci přístroje bývá umístěna také kamera.
Endoskopická zrcátka
Široké spektrum využití si v medicíně našla endoskopická zrcátka, která mohou mít různou konstrukci a různý vzhled. V dnešní době se používají především tyto druhy:
- oční zrcátko – jedná se o rovinné či konkávní zrcátko s otvorem uprostřed, které slouží k vyšetření červeného reflexu sítnice,
- oftalmoskop – má vlastní světelný zdroj, používá se k vyšetření očního pozadí a ke zjišťování refrakčních vad,
- otoskop – kovová nálevka, která se používá pro vyšetření zvukovodu a ušního bubínku,
- rinoskop – kleště s nálevkovými zrcadlovými plochami, které lékaři používají k vyšetření nosní dutiny,
- laryngoskop – plošné zrcátko kulatého tvaru, které se dá použít dvěma způsoby a slouží k vyšetření nosohltanu a nosní dutiny,
- kolposkop – vaginální zrcátko, které se používá pro vyšetření děložního čípku.
Tubusové endoskopy
Jedná se o zasouvací tubusy s optickým systémem, který se skládá z klasických čoček a proximálního či distálního osvětlení. Na proximálním konci je pak umístěn okulár s CCD čipem, který je snímacím prvkem daného endoskopu. Tyto přístroje se hodí například pro vyšetření dutin v blízkosti tělních otvorů nebo takových, ke kterým není nutné přistupovat skrze překážky nebo záhyby.
Nevýhodou tohoto vyšetřovacího způsobu je samozřejmě tuhost endoskopické trubice, ale problematické bývají také velké ztráty světla. Právě proto se dnes podstatně častěji používají flexibilní endoskopy. Co se týče endoskopů tubusových, známé jsou například tyto varianty:
- cytoskop – slouží pro vyšetření močového měchýře,
- rektoskop – používá se k vyšetření rekta a sigmoidea.
Flexibilní endoskopy
Jako flexibilní endoskopy nebo také fibroskopy se dnes označují ohebné optické sondy, které přenáší obraz z nepřístupných míst za pomoci svazku optických vláken. Při průchodu z opticky hustšího prostředí do prostředí, které je opticky řidší, se poté paprsek na rozhraní odráží a láme se do kolmice. Fibroskopy se přitom skládají ze tří oddílů, kam patří proximální část, distální část a flexibilní tubus.
Proximální část endoskopu je tvořena optikou, CCD čipem, což je snímací prvek, a ovladači zahnutí distálního konce. Flexibilní tubus pak obsahuje optická vlákna, přívody vzduchu a vody a samozřejmě také pracovní kanál, který slouží pro zavedení odsávání, bioptických sond nebo jiných potřebných nástrojů. Dá se jím zároveň odsát tekutina i plyn.
Pokud jde o distální část fibroskopu, v té se ukrývá objektiv se zorným úhlem obvykle 30–120°, který zajišťuje, že do světlovodu budou vstupovat paprsky pod správným úhlem. Většina přístrojů má přitom dálkově ovladatelné vychylování distálního konce a umožňuje poměrně snadnou výměnu koncových objektivů, čímž se maximalizuje velikost prostoru, který lze vyšetřit.
Ke všem moderním přístrojům lze také připojit zařízení, které slouží pro zaznamenávání obrazu. Jedná se například o klasický či digitální fotoaparát, videokameru nebo digitalizační jednotku. Z hlediska kvality poskytovaných snímků i aplikačních možností jsou dnes za nejlepší považovány videoendoskopy, které jsou vybavené snímacím videočipem CCD, který je zabudovaný do distální části.
Kapslová endoskopie
Mezi nejčastěji používané metody endoskopie se v dnešní době řadí kapslová endoskopie (kapslová enteroskopie), která podobně jako dvojbalónková enteroskopie slouží k vyšetření tenkého střeva. K tomu se používá polykací kapsle velikosti větší vitamínové tablety, která má zabudovanou kameru a díky tomu snímá celý trávicí trakt.
Obrazový záznam pořizovaný prostřednictvím kapslové endoskopie se přenáší do senzorové jednotky umístěné na břiše pacienta, která je připojena k záznamovému zařízení. Toto vyšetření trvá zhruba 8–12 hodin, přičemž polykací kapsle z pacienta později vyjde přirozenou cestou společně se stolicí. Kromě toho dnes existují také kapsle, které slouží k prozkoumání jícnu nebo tlustého střeva.
Zdroje: wikiskipta.eu, linkos.cz, ikem.cz