Dušnost může být akutní i chronická. Léčba závisí na příčině obtíží

Co je dušnost?

Když je člověk zdravý, dýchání mu většinou připadá naprosto přirozené a automatické, takže si ho během dne prakticky neuvědomuje. Jakmile se však dostaví dušnost, ať už se jedná o výjimečné případy, nebo tento problém přetrvává delší dobu, ztížené dýchání se stane středem pozornosti, neboť pacienta omezuje při výkonu běžných činností a přináší s sebou celou řadu komplikací.

Jako dušnost (latinsky dyspnoe) se označuje subjektivní pocit nedostatku vzduchu, přetrvávající tíha na prsou a namáhavé dýchání, které se může projevit problémy při nádechu či výdechu, nebo případně těžkostmi v obou zmíněných fázích. V dnešní době se přitom jedná o poměrně běžný problém a velmi častý příznak různých zdravotních obtíží.

S pacienty, které trápí námahová či klidová dušnost, se lékaři ve svých ordinacích setkávají pravidelně. Odhaduje se, že tyto problémy trápí až čtvrtinu celkové populace a jsou také velice častým důvodem hospitalizace. Podle lékařů se přitom pod pojmem dušnost ukrývá obsáhlý počet klinických situací, které jsou odvozeny z interakcí mezi fyziologickými, psychologickými, sociálními a vnějšími faktory.

Příčiny dušnosti

Pocit tíhy na hrudi, ztížené dýchání a dechová nedostatečnost doprovází mnohé nemoci a zátěžové situace. Mezi hlavní příčiny patří choroby, které postihují respirační a kardiovaskulární systém, ale na vině může být i celá řada dalších problémů. Na základě toho, jaké primární postižení za rozvojem dušnosti stojí, proto lékaři rozlišují několik různých druhů příčin. Sem patří:

• plicní komplikace,
• srdeční a oběhové nemoci,
• psychogenní obtíže,
• hematologické problémy,
• neuromuskulární poruchy.

Pokud jde o plicní příčiny, zde se jedná především o chronickou obstrukční plicní nemoc (CHOPN), zánětlivá onemocnění plic (pneumonie) nebo intersticiální plicní procesy (pneumonitida, plicní fibróza, pneumokonióza). Na vině ovšem může být také astma či onemocnění plicního oběhu doprovázené rozvojem plicní arteriální hypertenze (primární nebo jako důsledek plicní embolie).

V rámci kardiovaskulárních příčin jde hlavně o srdeční selhání s městnáním v plicním oběhu a rozvojem plicního edému. Srdce v tomto případě selhává jako pumpa a nedokáže zásobit organismus dostatečným množstvím okysličené krve. Za rozvojem obtíží tedy může stát levostranné srdeční selhání nebo třeba mitrální stenóza, což je proces spojený se zvýšením tlaku v levé srdeční síni.

Je nutné neopomenout kardiomyopatie, což jsou choroby, které postihují vlastní srdeční sval. Častějšími příčinami dušnosti jsou například ischemická choroba srdeční a stavy po infarktu myokardu. Za rozvoj obtíží dále mohou být zodpovědné nekorigované hemodynamicky významné chlopenní srdeční vady, vrozené zkratové srdeční vady či nedostatečně kompenzovaná hypertenzní choroba.

V rámci nervosvalových poruch se pak jedná o různá neurodegenerativní svalová onemocnění, myastenie nebo zranění. Dušnost je ovšem častá také při obezitě nebo u jedinců, kteří mají příliš nízkou fyzickou kondici. Potrápit přitom může všechny věkové kategorie a nevyhýbá se mužům ani ženám.

Co se týče hematologických problémů, zde může mít dušnost na svědomí především anémie. Je-li pak dušnost psychického původu (tzv. psychogenní dušnost), na vině bývá například úzkost nebo hysterie s hyperventilační tetanií. Neurotická dušnost se pak obvykle dostavuje v záchvatech, přičemž pacienti mívají pocit, že nemohou popadnout dech, lapají po vzduchu (vzdychavé dýchání) a hyperventilují.

Podle lékařských studií se mezi nejčastější příčiny dušnosti řadí plicní onemocnění, kardiální nemoci a psychogenní obtíže. Je ovšem nutné myslet také na to, že v některých případech může být etiologie smíšená. Výskyt jednotlivých příčin navíc závisí i na věku pacientů. Starší část populace na rozdíl od té mladší totiž mnohem častěji trpí dušností kardiálního původu.

Dušnost a srdeční selhání

Ztížené dýchání a pocit tlaku na hrudi bývá jedním z nejčastějších příznaků srdečního selhání. Zpočátku se přitom dušnost objevuje pouze při namáhavějších činnostech, ale později je její přítomnost čím dál častější a může pacienta trápit i při výkonu každodenních činností (sprchování, chůze do schodů, odpočinek). Zhoršení pak často nastává při poloze vleže, což může zhoršit kvalitu spánku.

Druhy dušnosti

Při posuzování dušnosti z lékařského hlediska hraje svou roli celá řada různých faktorů. Jde například o rychlost, s jakou se tyto zdravotní komplikace u pacienta rozvinuly, ale také charakter obtíží a jejich postupný vývoj. Základní dělení dušnosti je přitom založené na tom, v jakém stavu se objevuje. Podle toho se rozlišuje:

• námahová dušnost – objevuje se až při námaze (například chůze do schodů),
• klidová dušnost – objevuje se ve chvíli, kdy je pacient v klidu.

Zatímco dušnost, která se objevuje vlivem větší námahy, při běhu nebo během jiných vytrvalostních sportovních aktivit, může být zcela normální, klidová dušnost většinou značí vyšší stupeň postižení a bývá prognosticky horší. Osobu, která se s těmito problémy potýká, totiž příznaky dušnosti trápí neustále, zcela bez ohledu na fyzickou zátěž organismu.

Ani námahovou dušnost však není radno podceňovat. Pokud se rozvíjí pozvolna, během několika měsíců či let, bývá sice často bagatelizována, ale ve skutečnosti může být důsledkem závažných zdravotních problémů. Pokud tedy člověk pociťuje potíže s dechem při aktivitách, které mu dříve nedělaly žádný problém, rozhodně by měl vyhledat lékaře a situaci s ním konzultovat.

Kromě výše zmíněných druhů dušnosti pak lékaři rozlišují ještě stresovou dušnost (dušnost ze stresu), kdy se pocit ztíženého dýchání dostavuje ve spojení s různými psychicky náročnými situacemi. V tomto případě pak nepříjemné pocity nesouvisí se žádnými zdravotními komplikacemi, ale pomáhají tělu získat větší množství kyslíku, což se projevuje zvýšeným svalovým úsilím.

Nádechová a výdechová dušnost

Dále lékaři rozlišují několik typů dušnosti podle toho, v jaké části dýchání se problém objevuje. Hlavním faktorem je zde tedy fáze dechové tísně. Na základě těchto kritérií pak hovoříme o vdechové dušnosti (inspirační), pro kterou je charakteristické ztížené nadechování, nebo o dušnosti výdechové (exspirační), která způsobuje namáhavé a často také pomalé vydechování.

Vdechová dušnost často souvisí s překážkou v dýchacích cestách, která může být mechanická i fyziologická. Jedná se například o zánět, otok dýchacích cest nebo o alergickou reakci, ale na vině bývá také stlačená průdušnice a hrtan. Výdechová dušnost naopak provází stavy, které odrážejí problémy na úrovni průdušek. Typickou příčinou je astma, plicní rozedma nebo otok plic.

Kromě výše zmíněných typů dušnosti se lékaři setkávají také s dušností kombinovanou (smíšenou). Jedná se o komplexní stav, který doprovází různá chronická plicní onemocnění, srdeční selhání, srůsty, nádorové choroby nebo třeba plicní embolii. Objevuje se však i vlivem poranění a metabolických onemocnění nebo ve spojitosti s obezitou.

Akutní dušnost

Akutní dušnost, kterou lékaři označují také jako rychle progredující dušnost, vzniká náhle, a to například vlivem aspirace cizího tělesa nebo také jako reakce na různá traumata (například pneumotorax). Patří sem ovšem i potíže, které se rozvíjejí během několika dnů, které mohou signalizovat různá onemocnění, jako je například:

• plicní embolie,
• masivní plicní edém,
• akutní infarkt myokardu,
• nestabilní angina pectoris,
• exacerbace astmatu,
• pneumonie,
• akutní bronchitida.

Chronická dušnost

Chronickou dušnost představuje dlouhotrvající pomalu progredující stav, který je typický pro celou řadu různých onemocnění. Jedná se především o chronickou obstrukční plicní nemoc (CHOPN), chronické plicní fibrotické procesy nebo třeba srdeční selhávání. Potíže přitom trápí pacienty dlouhodobě (déle než 3 týdny), postupem času se zhoršují a objevují se nejen při námaze, ale i v klidovém stavu.

Ortopnoická dušnost

Tento typ dušnosti je specifický tím, že se pacientovi uleví ve chvíli, kdy zaujme tzv. ortopnoickou polohu. Jedná se o sed s mírným předklonem (případně stání v mírném předklonu), což způsobí snížení žilního návratu a zároveň umožní účinnější využití pomocných dýchacích svalů. Díky maximální expanzi hrudníku je pak dýchání pro člověk jednodušší.

Paroxysmální noční dušnost

U kardiaků se pak typicky objevuje také paroxysmální noční dušnost, která doprovází hlavně počáteční fáze selhávání levé srdeční komory. Pacient se v noci budí, má nutkání se posadit, cítí, že se nemůže dostatečně nadechnout, zkracuje se mu dech a také si neustále stěžuje na vydýchaný vzduch v místnosti.

NYHA klasifikace dušnosti

Pokud jde o rozdělení dušnosti podle intenzity obtíží, v současné době je nejrozšířenější NYHA klasifikace (New York Heart Association). Lékaři ji nejvíce využívají při posuzování dušnosti u srdečních selhání, ale běžně se aplikuje i pro klasifikaci dušnosti jiné etiologie. Problémy se přitom dělí do následujících čtyř kategorií:

• 1. stupeň (NYHA I) – dušnost člověka neomezuje v běžném životě, má pouze ojedinělé problémy při zvýšené námaze (například běh),
• 2. stupeň (NYHA II) – dušnost způsobuje menší problémy v běžném životě, pacient má pravidelné obtíže při větší námaze, zvládá maximálně rychlejší chůzi, ale běh nikoliv,
• 3. stupeň (NYHA III) – dušnost výrazně omezuje každodenní aktivity, pacient zvládá pouze základní činnosti a obtíže mu činí i menší námaha (chůze po rovině či domácí práce),
• 4. stupeň (NYHA IV) – dušnost hraje v životě pacienta významnou roli, objevuje se při minimální námaze i v klidu, jakákoliv tělesná aktivita je vyčerpávající a člověk je často odkázaný na pomoc druhé osoby.

Jaké má dušnost příznaky?

Pacienty často nejvíce zajímá, jak poznat dušnost včas a jaké příznaky je na přítomnost zdravotních obtíží mohou upozornit. Dyspnoe se projevuje především ztíženým dýcháním (zvýšená dechová práce), pocitem tíhy na prsou a neschopností se pořádně nadechnout. Pacient mívá také pocit knedlíku v krku a může se dostavit nepříjemný kašel či stridor (šelest při dýchání).

Tělo se přitom může pokoušet tento dyskomfort napravit prostřednictvím zvyšování dechové frekvence, zvýšením svalového úsilí nebo třeba rozsáhlejším zapojením bránice a mezižeberních svalů. Navenek je často možné pozorovat vtahování nadklíčních jamek a středové jugulární jamky, která se nachází v dolní části krku. Objevuje se také až štěkavý kašel, bolest v krku nebo bolest čelisti.

S nedostatečným okysličením může být spojeno také otékání končetin a celková únava. Pacienti dále mohou pociťovat strach a úzkost, někteří jedinci si stěžují na parestezie končetin (brnění, mravenčení, svědění) a další trápí zvýšené svalové napětí. Neobvyklá není ani dušnost a bušení srdce a nemocní si někdy stěžují na píchání u srdce a dušnost nebo na bolest na hrudi a dušnost.

Příznaky doprovázející dušnost:

• bolest na hrudi,
• píchání u srdce,
• nepříjemný kašel,
• prodloužené vydechování,
• tachypnoe (zrychlené dýchání),
• bolesti v krku a čelisti,
• hvízdavý nebo chrčivý zvuk při nádechu,
• febrilie (horečnatý stav),
• parestezie končetin,
• spasticita (křeče),
• otékání končetin,
• celková únava,
• pocit úzkosti,
• pocení.

Diagnostika

Jestliže pacient pociťuje některé z výše zmíněných obtíží, měl by co nejrychleji vyhledat svého lékaře, který situaci zhodnotí a doporučí vhodné řešení. Důležité je vzít v potaz hlavně rychlost rozvoje daných komplikací, intenzitu obtíží, ale i situace, v nichž se dušnost typicky objevuje, a odhalit základní příčinu obtíží. Základní diagnostickou metodou je přitom poslech plic a vyšetření fonendoskopem.

Akutní dušnost vyžaduje klinicky cílené vyšetření, které pomůže rychle odhalit potenciálně život ohrožující příčinu. Pokud se navíc pacient začne dusit nebo se obtíže akutně zhorší, nikdy neváhejte kontaktovat záchrannou službu. Že se jedná o dušnost chronickou, pak často napoví již podrobně odebraná anamnéza a důsledné fyzikální, screeningové či laboratorní vyšetření.

Používané diagnostické metody:

• rentgen hrudníku,
• echokardiografie,
• spirometrie,
• ergometrie,
• krevní obraz,
• krevní plyny,
• funkční kardiologické vyšetření,
• počítačová tomografie,
• bronchoskopie,
• magnetická rezonance,
• neurologické vyšetření,
• psychiatrické vyšetření.

Léčba dušnosti

Pokud jde o vhodný způsob léčby, v případě dušnosti se terapie vždy odvíjí od toho, co tyto nepříjemné zdravotní komplikace v první řadě vyvolalo. Důležitá je tedy rychlá a pečlivá diagnostika, protože dušnost a dechová nedostatečnost může signalizovat celou řadu obtíží, od těch banálních až po závažné problémy, které mohou vést k invalidizaci pacienta, nebo ho dokonce ohrožují na životě.

Co pomáhá na dušnost? Někomu postačí dodržovat režimová opatření včetně zařazení pohybové aktivity, zlepšení kondice a redukce tělesné hmotnosti. Jsou-li však na vině závažnější zdravotní komplikace, je nutné zahájit vhodnou léčbu, která může spočívat v nasazení medikamentů, ale často zahrnuje také menší či větší chirurgické zákroky (například operace srdce).

Při akutních stavech, jako je například vdechnutí cizího tělesa nebo infarkt myokardu, je nutné poskytnout pacientovi co nejrychleji první pomoc. Dále pak lékaři mohou doporučit užívání léků, které rozšiřují průdušky (bronchodilatancia), usnadňují vykašlávání hlenů a podporují dechové centrum. Někdy mohou pomoci také antibiotika, anxiolytika nebo protizánětlivé léky.

Mezi možné způsoby léčby patří samozřejmě i oxygenoterapie (inhalace zvýšené koncentrace kyslíku) a jako prevence další progrese onemocnění se využívá například dechová rehabilitace nebo nácvik technik k posílení dýchacích svalů. Vždy je však nutné primárně léčit příčinu dušnosti.

Dušnost v těhotenství

Nastávající matky často pociťují mírnou dušnost, která je většinou způsobena rostoucí dělohou, jež utlačuje plíce a bránici. Obtíže se přitom objevují hlavně při tělesné aktivitě. Dále může být na vině anémie, onemocnění srdce nebo porucha činnosti štítné žlázy. Ačkoliv se většinou jedná o běžné komplikace, které těhotenství doprovázejí, návštěva lékaře rozhodně není na škodu.

Zdroje: wikiskripta.eu, medicinapropraxi.cz, nasagel.cz, linkos.cz