Faryngitida patří mezi běžná onemocnění horních dýchacích cest. Léčba bývá symptomatická

Co je faryngitida?

Faryngitida (pharyngitida) je odborné označení pro zánět hltanu, se kterým se každoročně potýkají tisíce dětí i dospělých. Toto infekční onemocnění mívá většinou lehký průběh a vyžaduje pouze symptomatickou léčbu, ale jeho příznaky mohou být pro pacienty velmi nepříjemné. U kojenců a batolat se navíc přidávají vysoké horečky, což může být v některých případech nebezpečné.

Hltan (farynx) je trubice nálevkovitého tvaru, která tvoří společný oddíl dýchací a trávicí soustavy. Nachází se v zadní části hrdla, přičemž spojuje dutinu nosní a dutinu ústní a hrtanem a jícnem. Dá se přitom rozdělit na tři samostatné části, kam patří konkrétně:

• nosní část hltanu (nosohltan) – nazofarynx, epifarynx,
• ústní část hltanu – orofarynx, mezofarynx,
• hrtanová část hltanu – hypofarynx (laryngofarynx).

Hlavním úkolem hltanu je transport potravy a tekutin do jícnu (polykání), odkud následně putuje dále do žaludku. Také jím samozřejmě prochází vdechovaný a vydechovaný vzduch a kromě toho hltan hraje důležitou roli při tvorbě řeči. Jeho stěna se skládá z vaziva a svaloviny, je vystlaný sliznicí a bývá také bohatě prokrvený. Poměrně často jej nicméně postihují akutní infekce.

Součástí hltanu jsou také mandle, jejichž základem je lymfatická tkáň. Jednotlivé struktury v dané oblasti, kam patří patrové mandle, hltanová mandle, jazyková mandle, zadní a boční stěna hltanu, ústí Eustachovy trubice a vchod hrtanu, pak společně tvoří Waldeyerův lymfatický okruh. Tkáň mandlí přitom hraje důležitou roli v rámci fungování imunitního systému.

Záněty horních cest dýchacích, kam se anatomicky řadí dutina nosní, vedlejší nosní dutiny a hltan, se mohou rozvinout jako samostatná onemocnění konkrétní oblasti dýchacích cest, ale také jako difuzní zánět (například v rámci nachlazení). Pokud je zánět lokalizovaný hlavně na sliznici hltanu a patrových mandlí, lékaři hovoří právě o faryngitidě nebo také o tonzilitidě. [1, 2, 3, 4, 5, 6]

Druhy zánětů

Pokud jde o zánět hltanu, v terminologii panuje výrazná nejednotnost, a to konkrétně mezi laickou veřejností, ale i v řadách lékařů. Také v literatuře se často můžete setkat s tím, že se vysvětlení jednotlivých pojmů částečně liší (například užívání termínů v anglosaské literatuře může být pro některé jedince matoucí). Mezi základní typy zánětů ovšem patří:

• faryngitida – postižení stěn hltanu,
• tonzilitida – postižení lymfoepiteliální tkáně (mandlí),
• tonzilofaryngitida – zánět hltanu i mandlí.

Při používání pojmu tonzilitida (angína) je vhodné vždy dodat také upřesňující název, jako je například zánět patrových mandlí (tonsillitis pharyngea) a podobně. Výraz angína bez jakéhokoliv přídomku se totiž často používá jako označení pro hnisavý zánět patrových mandlí, který je nutné přeléčit pomocí antibiotik. [7, 8]

Příčiny faryngitidy

Za rozvoj faryngitidy mohou být zodpovědné různé faktory, ale ve většině případů jsou zdrojem tohoto onemocnění viry, které se mezi lidmi šíří vzdušnou cestou prostřednictvím kapének (tedy při kašlání, smrkání, kýchání a podobně). Ty pak ulpívají také na nemytých rukou a kontaminují okolní předměty. Mezi nejčastější původce virové faryngitidy dnes patří například:

• enteroviry,
• rhinoviry,
• koronaviry,
• adenoviry,
• herpesviry,
• pikornaviry,
• paramyxoviry,
• Epstein-Barr virus,
• chřipkové viry.

V drtivé většině případů (podle lékařů to může být zhruba 40–90 %) je tedy zánět nosohltanu důsledkem virové infekce, jako je například běžné nachlazení, chřipka nebo také mononukleóza. Ty oslabují obranu sliznice hltanu, ale samozřejmě nereagují na léčbu antibiotiky, takže se terapie většinou soustředí pouze na zmírňování nepříjemných příznaků.

Méně časté jsou pak faryngitidy podmíněné bakteriální infekcí. Ve většině případů je pak na vině streptokoková infekce v krku, kterou způsobují především streptokoky skupiny A (Streptococcus pyogenes). Kromě toho však mohou být za rozvoj faryngitidy zodpovědné i hemofily, pneumokoky, stafylokoky, chlamydie či bakterie způsobující kapavku.

Bakteriální zánět hltanu trápí především malé pacienty starší 5 let. Typicky postihuje nosohltan a krční mandle, ale v některých případech může být zasažený také hrtan. Konkrétně streptokoková faryngitida pak tvoří zhruba 15–20 % případů (během epidemií to ovšem může být i více). Ve vzácných situacích mohou ovšem zánět hltanu vyvolat také plísně (mykotické infekce), ale to se stává především u pacientů s oslabenou imunitou.

Aby toho nebylo málo, bakteriální infekce může v některých případech nasednout na tu virovou, což se označuje jako sekundární bakteriální infekce. Zánět hltanu pak většinou trvá mnohem déle a mívá těžší průběh než ve standardních situacích. Nejčastěji přitom postihuje mladé pacienty, osoby trpící podvýživou a jedince s oslabenou obranyschopností organismu. Antibiotika jsou v tomto případě nutná. [9, 10, 11, 12, 13, 14]

Rizikové faktory

Zdravý dospělý člověk prodělá během jednoho kalendářního roku maximálně 2–4 případy nachlazení, které mívají mírný průběh a poměrně brzy odezní. U dětí jsou ovšem tyto problémy mnohem častější, přičemž v předškolním věku mohou být nemocné klidně 6–10krát za rok. Infekce horních dýchacích a polykacích cest přitom bývají většinou virového původu a typicky se objevují ve vlnách.

Vyšší riziko vzniku faryngitidy v současné době hrozí především jedincům, kteří se často potýkají s nachlazením nebo s chřipkou, přičemž mnohem více případů zánětu hltanu se objevuje během chladných měsíců. Více toto onemocnění postihuje také osoby pravidelně vystavené cigaretovému kouři či jiným chemickým látkám. K dalším rizikovým faktorům se řadí:

• oslabená imunita,
• celková únava a stres,
• přetěžování organismu,
• nějaký typ alergie,
• menopauza (klimakterium),
• špatné stravovací návyky,
• přítomnost jiného onemocnění.

Kromě toho může být faryngitida jedním z primárních projevů syndromu získaného selhání imunity (AIDS), a to společně s horečkou, adenopatií (patologické změny žlázy nebo lymfatické uzliny) a makulopapulózním exantémem (vyrážka). Právě z toho důvodu je nutné na zánět hltanu myslet i v případě osob potenciálně ohrožených infekcí HIV. [15, 16, 17, 18, 19, 20]

Akutní faryngitida

Pokud se u pacienta rozvine akutní zánět hltanu, sliznice v dané oblasti bývá viditelně zarudlá. Místní cévy jsou vlivem infekce překrvené, mandle se zvětšují a typicky se objevuje bíložlutý hlen. Kromě toho pacienti většinou pociťují silnou bolest v krku při polykání, která někdy vystřeluje až do uší. Výjimkou ovšem není ani pocit sucha a pálení v nose nebo dráždění ke kašli.

Symptomy akutní faryngitidy se obvykle liší v závislosti na věku pacienta, jeho celkovém zdravotním stavu, závažnosti onemocnění nebo jeho konkrétním původci. Mohou přitom zahrnovat i různé nespecifické symptomy, kam se řadí třeba celková únava, schvácenost, zvýšená teplota nebo zimnice. Kromě toho je možné zaznamenat i zvětšení lymfatických uzlin.

Rozvine-li se zánět hltanu u dospělých nebo dospívajících pacientů, poměrně často je trápí také bolesti hlavy, bolesti svalů a kloubů nebo ztráta chuti k jídlu. U kojenců a batolat pak většinou bývá průběh nemoci těžší. Typické projevy faryngitidy zde doprovází horečky nad 39 °C a nosní sekrece (epipharyngitis acuta, angina retronasalis).

Jaké má akutní faryngitida příznaky?

• Problémy při polykání,
• pálení či řezání v krku,
• bolest ucha při polknutí,
• zarudnutí sliznice hltanu,
• škrábání a sucho v krku,
• rýma a dráždění ke kašli,
• slzení, kýchání a pálení v nose,
• zvýšená teplota či horečka,
• celková schvácenost.

Rozlišit akutní virovou a bakteriální faryngitidu pouze na základě jednotlivých klinických příznaků je velmi obtížné. Existuje však řada projevů, které se pojí s jednotlivými původci onemocnění a mohou tak poukázat na to, co zánět hltanu způsobilo. Například virové infekce většinou doprovází kašel, rýma, zánět spojivek, bolest svalů a bolest hlavy, zatímco zvětšení uzlin není příliš časté.

Objeví-li se zároveň červené tečky na patře (známé také jako petechie) nebo zvláštní puchýřky v krku, s největší pravděpodobností se jedná o herpangínu nebo o herpetickou infekci. Záněty způsobené viry chřipky se pak typicky objevují v epidemiích a způsobují vysoké teploty, bolesti svalů a bolesti hlavy, přestože nález v hltanu bývá spíše skrovný.

U bakteriálních faryngitid lékaři na sliznicích běžně pozorují také přítomnost hnisu. Pokud se jedná o streptokokovou faryngitidu, pacienti si většinou stěžují na bolest při polykání, zarudnutí hrdla a výskyt bílých nebo šedavých skvrn v krku. K dalším charakteristickým příznakům se řadí nevolnost, horečka, zimnice, ztráta chuti k jídlu, zduřené uzliny či pachuť v ústech.

Adenovirová faryngitida je podobná streptokokové infekci a téměř v polovině případů ji doprovází folikulární konjunktivitida (zánět spojivek). Způsobí-li zánět hltanu infekční mononukleóza
(virus Epstein-Barrové), objevuje se výrazné zvětšení krčních uzlin, tonzilární exsudát a splenomegalie. Typická je ale samozřejmě i bolest svalů nebo vyrážka. [21, 22, 23, 24, 25, 26]

Chronická faryngitida

Chronický zánět hltanu se typicky objevuje jako součást chronických zánětů horních a dolních dýchacích cest. Jde o poměrně časté komplikace, které postihují hlavně střední část hltanu (mezofarynx), ale samozřejmě se mohou šířit také na další místa. U pacientů se pak mohou střídat různě dlouhá bezpříznaková období s momenty, kdy se nemoc plně rozvine.

O chronické faryngitidě hovoříme v případě, kdy infekce během několika dnů nebo týdnů nevymizí, ale přetrvává dlouhodobě, opakovaně se vrací nebo nereaguje na žádnou běžnou léčbu. Za rozvoj těchto potíží, které jsou méně časté než akutní zánět hltanu, bývají samozřejmě zodpovědné infekce. Svou roli zde ale mohou sehrát také další faktory, kam patří:

• dlouhodobá neprůchodnost dýchacích cest,
• přetrvávající tonzilitida (angína),
• expozice kouři, prachu a chemikáliím,
• přílišná konzumace tvrdého alkoholu,
• záliba ve velmi kořeněných jídlech,
• dýchání horkého suchého vzduchu,
• pobyt v extrémně vlhkém prostředí,
• časté střídání teplot
• alergické reakce na pyl nebo plísně,
• gastroezofageální reflux,
• hormonální problémy,
• rakovina hrdla (velmi vzácně).

A jaké má chronická faryngitida příznaky? Symptomy se v tomto případě hodně podobají akutní faryngitidě, ale pacienta trápí mnohem delší dobu. Patří sem například bolesti v krku, chrapot, polykací obtíže, pocit cizího tělesa v hrdle, unavený hlas, horečka, bolesti hlavy, kašel, kýchání, nevolnost nebo dokonce zvracení.

Konkrétní projevy se přitom mohou lišit v závislosti na tom, co chronický zánět hltanu způsobilo. Podle toho, jaké změny v oblasti hltanu a jeho okolí lékaři zaznamenají, se pak chronická faryngitida dělí na tři základní formy. Jde o hypertrofickou faryngitidu, hypertrofickou granulární faryngitidu a atrofickou faryngitidu.

Hypertrofická a hypertrofická granulární faryngitida způsobují především zduření sliznice, která bývá nepříjemně zarudlá a vyznačuje se zvýšenou cévní kresbou. Pokrývá ji také vazký hlen, jehož se pacienti snaží zbavit kašláním, dávením nebo popotahováním. Pocity pálení a škrábání v krku se přitom často zmírňují po jídle. S těmito formami se pak mohou potýkat osoby trpící lymfoproliferativním onemocněním nebo s infekcí postihující lymfatickou tkáň (HIV).

Atrofická faryngitida se pozná podle vyhlazené, suché a zarudlé sliznice, na níž ulpívá zasychající hlen. Pacienti trpící tímto onemocněním si většinou stěžují na bolesti a tlak v krku, zahlenění, pocity sucha nebo ztížené polykání. Daná forma zánětu se častěji objevuje u pacientů s cukrovkou či anémií a navíc se zhoršuje po provedení tonzilektomie (odstranění patrových mandlí) nebo při dlouhodobém užívání kortikosteroidů v inhalační formě.

K suchosti sliznice, která je jedním z predispozičních faktorů rozvoje chronické faryngitidy, přispívá také užívání léků s parasympatikolytickým efektem. Sem patří například antidepresiva, neuroleptika nebo antihistaminika. Výrazný vliv zde může mít také život či práce v prašném prostředí nebo na místech, kde člověk přichází do kontaktu s chemickými výpary. Chronický zánět hltanu navíc může být jediným příznakem gastroezofageálního refluxu. [27, 28, 29, 30, 31, 32]

Diagnostika faryngitidy

Zánět hltanu je možné odhalit již na základě fyzikálního vyšetření dutiny ústní, kdy si ošetřující lékař prohlédne pacientův zarudlý krk a mandle. Kromě toho jej budou samozřejmě zajímat také jednotlivé symptomy, s nimiž se daný člověk potýká, může pohmatem zkontrolovat i uzliny nebo třeba prohlédnout oční spojivky a v některých případech provede také měření tělesné teploty.

Při podezření na faryngitidu je samozřejmě nutné odlišit, zda se jedná o virovou, nebo naopak o bakteriální infekci, což pouze pomocí fyzikálního vyšetření není možné provést. Přesněji může problém zhodnotit lékař z oddělení ORL (ušní, nosní, krční), přičemž většinou se provádí vyšetření CRP z krve (C-reaktivní protein) nebo výtěr z krku, který může odhalit třeba streptokoka.

Kromě toho je možné přistoupit také ke krevním testům (sérologické vyšetření na heterofilní protilátky) a prozkoumání celkového krevního obrazu nebo vyšetření jaterních funkcí. Tyto testy pak mohou poukázat například na to, že původcem zánětu je infekční mononukleóza. [33, 34, 35, 36, 37]

Léčba faryngitidy

Pacienty často nejvíce zajímá, jakou vyžaduje faryngitida léčbu. Vhodné řešení situace ale vždy závisí na tom, o jakou formu zánětu se jedná a co jej v daném případě vyvolalo. Jedná-li se o virovou infekci, léčba bývá většinou pouze symptomatická. Soustředí se na zmírňování obtíží, jako je bolest v krku při polykání, na snižování horečky nebo třeba na tlumení doprovodných bolestí hlavy.

Doporučuje se například užívání nesteroidních antirevmatik (NSAID), kam patří ibuprofen, kyselina acetylsalicylová nebo nimesulid. Tyto léky působí proti bolesti, ale mají také antipyretické a protizánětlivé účinky. Kromě toho samozřejmě můžete vyzkoušet také paracetamol, který mohou užívat i těhotné ženy nebo pacienti, kteří se musí lékům ze skupiny NSAID vyhýbat.

U malých pacientů se hodí třeba léčivé přípravky ve formě sirupů nebo čípků, protože prášky se jim obvykle špatně polykají. Mějte ovšem na paměti, že dětem se nesmí podávat medikamenty s kyselinou acetylsalicylovou, protože by u nich mohlo dojít k rozvoji Reyova syndromu. Obecně pak mohou pomoci různá kloktadla, obklady, pastilky nebo orální spreje, přičemž lékaři doporučují také konzumaci dostatečného množství tekutin a dodržování klidového režimu.

Pokud se potvrdí, že je za rozvoj faryngitidy zodpovědná bakteriální infekce (nebo existuje podezření, že by se mohlo o tyto potíže jednat), přístup lékařů bude samozřejmě trochu jiný než v případě virového zánětu. V takovou chvíli se totiž nasazují antibiotika, která by měla přítomné bakterie během několika dnů zlikvidovat. U streptokokových zánětů je lékem volby většinou penicilin.

Je-li průběh onemocnění těžký, lékaři většinou provádí mikrobiologické vyšetření, s jehož pomocí pak mohou nasadit taková antibiotika, která budou cíleně působit proti konkrétnímu původci obtíží. Kromě toho samozřejmě může nastat i situace, kdy je faryngitida způsobena plísněmi. V takovém případě se nasazují antimykotika.

Co se týče chronické faryngitidy, zde opět záleží na tom, jaké faktory jsou za rozvoj tohoto onemocnění zodpovědné. Podle výsledků mikrobiologie se nasazují například antibiotika, ale jejich aplikaci je nutné pečlivě zvážit, protože v některých případech mohou pacienta zbytečně zatěžovat nežádoucími účinky. Kromě toho se pak samozřejmě používají také kloktadla, orální antiseptika nebo bylinné čaje a účinná může být také inhalační léčba.

Součástí léčby v případě chronického zánětu hltanu bývá také imunomodulační terapie, která spočívá ve vyloučení veškerých rizikových faktorů, které by mohly přispívat k rozvoji nebo zhoršování obtíží. Pacient by se tak měl vyhýbat především alkoholu, kouření, pobytu v prašném prostředí nebo kontaktu s chemickými látkami. Přesto však bývá léčba chronické faryngitidy obvykle zdlouhavá.

Kromě výše zmíněných opatření může být prospěšný také pobyt u moře (klimatoterapie), dále pak léčebná lázeň (balneoterapie) nebo kloktání minerálních vod. Lékaři se samozřejmě soustředí i na zmírňování jednotlivých příznaků, které pacientům znepříjemňují běžný život. Jestliže je přitom na vině jiné onemocnění, je nutné léčbu přizpůsobit tomuto problému a přistoupit k užívání medikamentů nebo třeba k chirurgickému zákroku. [38, 39, 40, 41, 42]

Zdroje: solen.cz, stefajir.cz, farmaciepropraxi.cz, pediatriepropraxi.cz, rehabilitace.info, wikiskripta.eu, healthline.com, medicalnewstoday.com, my.clevelandclinic.org, cdc.gov, ncbi.nlm.nih.gov, mayoclinic.org